Červen 2010

Fotky 50 centa

11. června 2010 v 15:04 | kiFflik




















Životopis 50 centa

10. června 2010 v 12:16 | kiFflik


Povolání: Rapper, zpěvák
Věk: 33
Datum narození: 6. 07. 1976
Místo narození: Queens, New York, USA
Znamení: Rak   
Výška: 183 cm
Člen skupiny: G-Unit




50 Cent se narodil jako Curtis Jackson, 6. července 1976 v South Jamaica / Queens v New Yorku, do rodiny s drogovou minulostí. Pseudonym 50 Cent si Curtis zvolil podle proslaveného gangstera Fort Green Projects. Rapper je věřící a jedno z jeho tetování říká: "Bůh mi rozumí." Otce nikdy nepoznal a matka byla dealerkou drog, vystupující pod přezdívkou Fat Cat. Když bylo Curtisovi 8 let byla jeho matka zastřelena při loupežném přepadení. Po její smrti se Curtise ujali prarodiče.

Kolem 10 let začal s boxem a byl velmi nadaný, trénoval dokonce v legendární Gleason's gym. Snu o nadvládě v ringu se ale vzdal a začal pod přezdívkou Boo Boo obchodovat s drogami.V té době začal i rappovat. Vážnější postoj k rappu získal až s narozením svého syna Marquise, uvědomil si, že ho musí finančně zajistit a že už nechce trávit tolik času ve vězení. Jednomu pobytu za mřížemi se Fifty vyhnul tak, že se místo toho zúčastnil 7 - měsíčního vojenského výcvikového tábora. Nadání mladého rappera si všiml Jam Master Jay z Run DMC, který vlastnil malé nahrávací studio. Fifty u něj podepsal svou první smlouvu. Jam Master Jay ho naučil sestavovat písně a dodržovat správný rytmus.Díky tomu se Fiftyho mixtapes začali slušně prodávat. I přestože se od Jam Master Jaye naučil spoustu věcí, brzy pochopil, že se s ním nedostane tam kam potřebuje. Smlouvu vypověděl a začal se poohlížet po větší nahrávací společnosti. V roce 1998 50 Cent, Lloyd Banks a Tony Yayo zakládají G- Unit.
V roce 1999 zaujal 50 Cent producentské duo Trackmasters, proslavené několika platinovými alby např. J. Lo - Jennie From The Block nebo All Stars Space Jam, a to ho představilo u Columbia Records. Fifty podepsal u Columbia Records smlouvu a hned začal pracovat na svém debutovém albu Power Of The Dollar. Při nahrávání tracků strávil 2 a půl týdne zavřený ve studiu, o čemž se s nelibostí zmiňuje ve své autobiografii. Album Power Of A Dollar nebylo oficiálně nikdy vydáno, došlo jen k jeho propagaci. Některé časopisy, např. Blaze, označili Fiftyho debutový počin za klasiku. O pozdvižení se postarala skladba How To Rob An Industry Nigga, kde se Fifty představil jako hladový, šílený nováček, který touží po okradení známých rapperů. Mezi "napadenými" nechyběli producenti, rappeři a r'n'b zpěváci zvučných jmen jako: Jay-z, Busta Rhymes, Rza, Raekwon, Timbaland, Big Punisher, Sticky Fingaz, ODB, Trackmasters, Ghostface Killa, Will Smith, Bobby Brown a Whitney Houston, Lil Kim, Mariah Carey, Missy Elliott, P. Diddy, DMX, Naughty By Nature a další. Ohlas byl obrovský, někteří samozřejmě odpověděli na povedenou parodii diss tracky. Jay-Z odpověděl dissem Go Against Jigga Your Ass Is Dense / I Am About A Dollar What The Fuck Is 50 Cent. Fiftyho odpověď Be A Gentleman mnoho lidí neslyšelo, protože u Columbia Records už nestačila vyjít. Některým kritizovaným se tento druh humoru buď líbí nebo zapomněli na hrdost, aby si později mohli ukrojit kousek z koláče slávy 50 centa. Tak třeba Missy Eliott si ho přizvala na své album Under Construction a Lil Kim ho i přes diskriminující slova featuje na soundtracku k 8 Mile v písničce Magic Stick. O pár let později Fifty o kontroverzním tracku How To Rob prohlásil: "Ta píseň byla nejlepší co se mi mohlo přihodit, nahrál jsme ji, protože jsem se potřeboval odlišit od spousty dalších rapperů na mém labelu. A povedlo se, najednou znal 50 Centa každý. Text jsem napsal cestou do studia, obsahoval pravdu a všichni to věděli. Krádež byla z důvodů mé tehdejší finanční situace pro mě aktuální téma. Ale byl to pochopitelně hlavně pokus o upoutání pozornosti."

Půl roku po dokončení svého prvního alba, 24.května 2000, byl 50 postřelen před domem svých prarodičů. Zasáhlo ho devět kulek. Fifty strávil v nemocnici sice jen 13 dní, ale stálo ho to smlouvu, protože Columbia Records se zalekla negativní publicity a rozšiřování nelegálních kopií Power Of The Dollar po internetu. Od tohoto incidentu se Fifty pohybuje téměř neustále s neprůstřelnou vestou a nechal dokonce vyrobit speciální vestu i pro svého syna. 50 se vyjádřil k útočníkovi v časopise Rolling Stone: "Syn smrti, kdo mě postřelil."

Fifty se musel vrátit zpátky na ulici a pokračovat v dealování drog, aby měl peníze na mixtapes.V tomto období také vzniká rozvleklý beef s Ja Rulem. Ja Rule sleduje Fiftyho jak se v jednom klubu baví s týpkem, který mu před týdnem ukradl šperky, potom dojde před klubem k rvačce a několik členů Murder Inc. zraní Fiftyho nožem. 50 Cent spolu s Sha Money XL nahrál přes 30 songů a na jaře 2001 zveřejnil neoficiální LP Guess Who's Back, které vzniklo přepracováním materiálu od umělců jako jsou Jay-Z nebo Raphael Saadiq. Deska se dostala až k Eminemovi, který později 50 Centa v rádiu označil za svého nejoblíbenějšího rappera. Protože stejný názor měl i Dr. Dre podepsal Fifty zanedlouho smlouvu u Shady/Aftermath Records. V té době také vrcholí beef s Ja Rulem. Jestli má spor co dočinění s vraždou Fiftyho mentora Jam Master Jaye v listopadu 2002 je ve hvězdách. Intenzivního vyšetřování se vraždě dostalo i z důvodu údajné souvislosti s drogami. Label Murder Inc. je údajně financován penězi jistého mafiánského bosse, se kterým měl Fifty shodou náhod problémy už za dob kdy se věnoval dealování drog. Ja Rule vedl proti Fiftymu očerňující kampaň, mimo jiné ho označil za policejního informátora. V roce 2002 Fifty spolu s G-Unitem vydává další dvě neoficiální LP pod názvem 50 Cent Is The Future a No Mercy, No Fear, kde se objevil i track Wanksta, který nebyl původně určen do rádií, ale stal se nejžádanějším hitem právě na rádiích v New Yorku a objevil se i na soundtracku k Eminemově filmovému debutu 8 Mile.

V roce 2003 vychází Fiftymu první oficiální album Get Rich Or Die Trying, kterého se první týden prodalo 872.000 ks, čímž překonalo i debut Snoop Dogga. Dr. Dre a Eminem umožnili 50 založení labelu G-Unit Records. U nového labelu podepsali původní členové G-Unitu Lloyd Banks, Tony Yayo a Young Buck a v roce 2003 vychází i společné album G-Unitu Beg For Mercy, po němž následují sólové projekty jednotlivých členů. Fifty také vydal DVD The New Breed, investoval do své vlastní oděvní firmy a stejně jako Jay-Z přivádí na trh vlastní kolekci bot ve spolupráci s firmou Reebok. I to je důkazem, že někdejší beef mezi nimi je minulostí. Proti spolupráci 50 s Reebokem se postavil konzervativní moderátor Bill O'Reilly. Jeho bojkot, ale neměl na prodej G-Unit sneakers nakonec žádný negativní dopad. Reklama vztahující se k tomuto produktu byla ve Velké Británii zakázána, z důvodu že obsahuje jeden z Fiftyho songů údajně propagujících násilí. V roce 2004 z iniciativy šéfa Interscope podepisuje u G- Unit Records The Game. 50 vydává další neoficiální LP Fiddy The Hottest Nigga.

V roce 2005 vychází Fiftymu album The Massacre, o rozruch se postaral track Piggy Bank, který je vyhlášením války některým rapperům jako jsou Nas, Jadakiss a Fat Joe. Důvodem k tomu jsou mimo jiné také jejich vazby s Ja Rulem. U labelu G-Unit podepisují Olivia, DJ Whoo Kid, rapper Spider Loc a velkým překvapením jsou další přírůstky Mobb Deep, M.O.P. a Mase. Stále častěji se také objevují zprávy o neshodách nebo dokonce beefu mezi 50 Centem a Gamem. Game byl dokonce vyhozen z labelu G-Unit Records, o něco později ho ale Fifty vzal zpátky a veřejně se usmířili na tiskové konferenci, při příležitosti založení charitativní organizace G-Unity. I přes velký úspěch jejich duetů Hate It Or Love It a How We Do mají spolu spíš špatný vztah. Fifty se v roce 2005 objevuje i jako hlavní postava hry Bulletproof a znovu je mu vyčítáno, že propaguje násilí. Na názor, že tato hra může někoho poškozovat Fifty reaguje: " Člověk, který se nechá ovlivnit počítačovou hrou musí podle mě už nějak poškozený být. Takovou osobu by v podstatě muselo negativně ovlivňovat téměř všechno." 50 Cent vydává také svou autobiografii v knižní podobě pod názvem From Pieces To Weight : Once upon a time in Soutside Queens. Pod názvem Get Rich Or Die Trying vychází 50 filmový debut, inspirovaný jeho životem a soundtrack k tomuto filmu.

O 2 roky pozdeji, tj. 2007 vydavá své nové album CURTIS... na albu se mimo jiné podílel Justin Timberlake, G-Unit..







Fotky

9. června 2010 v 16:13 | kiFflik |  Emily Osment
























Životopis

9. června 2010 v 16:09 | kiFflik |  Emily Osment
Povolání : Herečka, zpěvačka, textařka
Věk : 18
Datum narození : 10. 03. 1992
Místo narození : Los Angeles, Kalifornie, USA
Znamení : Ryby  
Výška : 159 cm

Emily Jordan Osment sa narodila dne 10. března 1992. Všichni jistě poznají jejího staršího bratra,herce Haley Joel Osment. Emily se podobně jako on vydala za hereckou kariérou. V roku 2002 se poprvé objevila ve filmu Spy Kids 2 The Island of Lost Dreams jako malá Gertie Giggles. Potom si zahrala pár malých rolí v seriálech jako napríklad Přátelé.

Na vrchol ji však vyšvihla postava Lilly Trusscot v Disney serálu Hannah Montana, kde spolu s ní účinkuje např.
Miley Cyrus a Mitchel Musso.

Pomsta Traceovi!

9. června 2010 v 16:04 | kiFflik |  Demi Lovato


Chtěl jí dostat zpátky!
Pro Demi je ale tabu!


Naplánoval si to do posledního puntíku! Ale nevyšlo to - Demi o něm už nechce ani slyšet! A co se vlastně stalo?Po jejich rozchodu byl Trace Cyrus na dně, proto vymyslel rafinovaný plán!Chtěl v Demi vzbudit žárlivost, a tak se divoce mazlil s holkou, která jako by Demi z oka vypadla!Ale boužel narazil! Demi totiš na jeho trapnou akci odpověděla po svém - při svém koncertním turné tměnila text v songu ,,Every Time You Lie"! Z fráze ,,Jak dlouho potrvá, než zjistíš, že zjistíš, že vypadá jako já?" Oooops! Jasná narážka na Treaceovu dvojí hru! A to není zdaleka všechno! Když při jednom interviewu chtěli, aby se k celé story vyjádřila, řekla chladně: ,, Sorry, ale já žádného Tracea neznám!" Tak to je rána - drsnější a jasnější odmítnutí už asi neexistuje...




Den se Selenou Gomez v Londýně!

9. června 2010 v 15:54 | kiFflik |  Selena Gomez


Už jsi někdy přemýšlela, co asi tak stars dělají celý den?Disney hvězda Selena Gomez si 24 hodin vedla deník, když byla na cestách v Anglii.Začalo to v 8 hodin ráno v Lodnýně.

......

8 hodin

Ráno si užívám chvíli, kterou mám jen sama pro sebe, protože zbytek dne bývá dost stresující. Na dnesšek jsem se špatně vyspala. Dal mi zabrat přechod časových pásem. Moje vnitřní hodiny jsou nastaveny ještě na L.A, tam by teď byla teprve 1 hodina v noci.A kromě toho jsem dneska v noci až do dvou chatovala s kámoši z USA. Tak, teď si dám nejdřív sprchu, abych se pořádně probrala.

8:20 hodin

Nejradči snídám rozpečenou obloženou bagetku. To je mňamka. A co mě dneska všechno čeká? Úplně přesně to nevím. Ráda se nechávám překvapit. Dokonalý přehled má moje mamka, na tu se můžu vždy spolehnout. Většinou mě celý den doprovází a stará se o to, aby do sebe všechny termíny zapadaly.I proto jí miluju!

8:30 hodin

Musím boužel každý den udělat něco do školy. A to občas není tak snadný úkol - hlavně když jde o matiku! Když jsem na cestách, mám s sebou DVD, která by mi měla látku přiblížit. Při natáčení mi někdy pomáhá i učitel.

9:30 hodin

Na dnešek je v plánu focení módy. Nejdřív to proberu se stylistkou, jaké looky, make-upy a účesy se budou k jednotlivým outfitům. Je to skoro neuvěřitelné : ukazuje mi asi 20 párů bot, ze kterých si mám vybrat! To je sen! Focení mě tak bavilo, že jsem úplně zapoměla vzbudit mamku. Ona si totiš dávala v hotelu šlofíka. A jéje :-)

13 hodin

Hlad!Na oběd jdeme do baru za rohem, kde se specializují na čínská jídla. Čínská kuchyně je tady fantastická. Myslím, že lepší to nemůže být ani přímo v Číně. Ale anglická kuchyně je taky super!Včera jsme se chtěly s maminkou podělit o Shepherd´s Pie ( zapečené brambory se sekanou ), ale skončilo to tak, že jsem to celé slupla sama!

13:30 hodin

Vždycky když mám trochu času(jako te'd), pustím si na DVD ,,Přátelé". Ty mám s sebou pořád a někdy si je pouštím jen jako zvukovou kulisu. A co mám taky vždycky s sebou : svůj notebook. Jsem totiš závislá na chatu. Tak se snažím nepřerušit kontakt s kamarády, které mám doma. Jakmile mám chvilku, jsem na chatu. Zkusila jsem, jestli je někdo on-line, ale kvůli časovému posunu ( sakra ! )jsme nikoho nezastila.

14 hodin

Jedeme do BBC studia, kde mám dělat rozhovor. To taky patří k mé práci, ale docela mě to baví. Nejlepší na tom je, že před budovou na mě čekají britští fanoušci. To je šílený! Nikdy bych nevěřila tomu, že mě i v Evropě zná tolik lidí! S pár fanoušky se vyfotím a popovídám si snimi. Někteří říkají, že by to do mě nikdy neřekli. Mysleli si totiš, že jsem namyšlená :-(

15 hodin

Hej, já jsme vlastně v Londýně!A tady prostě MUSÍM nakupovat.Takže si s mamčou dáme chvilku volna a vyrážíme do Liberty´s.Je to nádhenrý obchodní dům. Ale věci tady jsou šíleně drahé. Aspoň jsme si vše prohlédly a připadaly jsme si jako opravdové turistky. Je parádní jen tak se toulat městem, aniž by vás někdo poznával.

17 hodin

Teď už je  ten pravý čas, abych se začala připravovat na večer. Jsem pozvaná na udílení britských filmových a televizních cen. Zatímco mě líčí a upravují, poslouchám hudbu na odreagování. Normálně nejsem před vystupováním tolik nervózní, ale dneska extrémně. Myslím si, že je to kvůli tomu, že je to mé první oficiální vystupování v Evropě. A kromě toho si dnes poprvé v životě můžu vzít luxusní šaty od designéra Matthewa Williamsona!

18:30 hodin

Už to začíná! Ještě než opustíme hotel, pózuju ve svém bombastickém outfitu. O chvíli později už stojím na červeném koberci. Výdycky se pokouším vystupovat uvolněně a vesele. A to není jednoduché, když jsou kolme vás desítky lidí, fotografů a reportérů.

22 hodin

Uf! Už jsem zase v hotelu. Po dlouhém dni se ponořím do vany s pěnou. Pak hupsnu do své noní košilky. Je to tričko od mého taťky, tak mám alespoň pocit, že je někde nablízku. Londýn je úžasný. Proto sem už teď plánuju další výlet. Možná by to mohlo být k mým narozkám ( 22.července ) se všemi mými kamarády. Uvidíme... Dobrou noc!


To byl den se Selenou Gomez. Vlastnoručně opsané a už mě bolej prsty..xD



! KOPÍROVAT POUZE SE ZDROJEM !

CCC

Co si Sel přála k vánocům 2008?

7. června 2010 v 15:59 | kiFflik |  Selena Gomez


Copak si asi Selena přála k vánocům?





Milý ježíšku,
jelikož jsem byla celý rok hodná, snažila jsem se ve škole, pomáhala rodičů, a byla jsem ke všem slušná a milá, prosím tě o pár dárečků, které bych si moc a moc přála najít pod stromečkem. Kdyby nešly splnit všechny, tak alespoň některé.

Děkuji a příští rok napíšu určitě znovu.
Tvoje Selena

1.Malé štěňátko
2.Kolo
3.Náhrdelník
4.Náušinice
5.Kabelku
6.kosmetickou taštičku
7.Zrcátko
8.Krásné botičky
9.Notebook
10.Postel





Tak, to si naše Selenka přála k vánocům.




! KOPÍROVAT POUZE SE ZDROJEM !

CCC


Tennesseeský mimochodník

5. června 2010 v 7:42 | kiFflik |  Koně












Úvodem...

Propagační materiály nazývají toto plemeno "nejskvělejším koněm, pro vyjížďky, westernové soutěže, drezúry a parkury". Je prvním plemenem, které dostalo do svého názvu jméno některého z amerických států, a Američané jsou na ně právem pyšní.

Název plemene:

Tennessee Walking Horse

Původ a historie:

Tennesseeský mimochodník vznikl ve státě Tennessee v polovině 19. století, kdy první pionýři překročili Apalačské pohoří a usídlili se jako předsunutá stráž v Kentucky, Tennessee a Missouri. Časem se bohatší z prvních usedlíků pokusili vyšlechtit dobře vypadajícího koně, který by doplnil jejich životní styl a přitom sloužil i k praktickým účelům.
Osadníci chtěli vytvořit koně s velkou vytrvalostí a životností, schopného nosit svého majitele po dlouhé hodiny při dozoru na plantážích. Ačkoliv nepožadovali velkou rychlost, přece jen bylo třeba, aby byl schopen překonávat dlouhé vzdálenosti za poměrně krátkou dobu. Tito koně se nejdříve označovali jako jižanští plantážničtí mimochodníci nebo tennesseeští krokoví koně, důvěrněji jako walkeři nebo "Turn Row" (toč se v řádku). Tento poslední název vznikl proto, že se kůň musel velmi obratně pohybovat mezi řádky, aby nepoškodil mladé rostlinky.
Při pohledu do historie tohoto plemene najdeme předky společné pro mnoho severoamerických plemen - kanadské a narragansettské mimochodníky. Za války Severu proti Jihu se k nim "připletli" klusáci z Unie a mimochodníci z Konfederace, postupem času přibyla špetka krve plnokrevníků, morganů a amerických jezdeckých koní.
V roce 1886 se pak narodil hřebec Black Allan, který je dnes považován za zakladatele plemene. Black Allan z Allendorfu pocházel z linie diagonálních klusáků (ne mimochodníků) a jeho matka byla morganská klisna Maggie Marshall. Pro svůj zvláštní krok se neosvědčil jako klusák v zápřeži, ale právě tento krok spolehlivě přenášel na své potomky, kteří tak získali nejcennější vlastnost. V roce 1903, kdy byl prodán do Tennessee, se křížil s již existujícím tennesseeským mimochodníkem, a tak vzniklo kmenové stádo dnešního tennesseeského mimochodníka. Následovalo zušlechtění a zkvalitnění prostřednictvím hřebce saddlebreda jménem Giovanni. Tento kůň byl dovezen z Kentucky v roce 1914, chovali ho ve Wartrace v Tennessee, ve městě, které se proto považuje za rodiště plemene.
Pro farmáře z Tennessee byl Tennessee Walker doslova nenahraditelný. V 19. století nebyla výjimkou celá rodina usazená na hřbetě svého koně, kdy toto byl jediný způsob, jak dopravit dítě do školy. Zatímco všichni ostatní včetně hospodářských zvířat měli alespoň jeden den v týdnu oddych, kůň se ho dočkal málokdy. Od rána do večera byl před pluhem a po západu slunce se sedlalo - byl čas navštívit sousedy. V sobotu se zapřahalo do vozíku a jelo se do města na nákupy. Jakmile se na trhu sešlo několik farmářů, okamžitě začaly spory o nejrychlejšího koně, takže se vypřahalo a pořádaly se dostihy, v nichž za překážky sloužily nejen pytle mouky a cukru, ale i koně sami. V neděli pak stál Tennessee Walker před bryčkou a vezl rodinu do kostela. Pokud se konaly nějaké předem ohlášené závody, většinou to dopadlo tak, že kůň se vzal z pole, kde zrovna pracoval, přivázal se za vůz a šlapal na místo závodů. Ani počátek automobilismu výsadním postavením tohoto plemene v Tennessee příliš neotřásl. Díky stále rozbahněným cestám auta většinou nedojela příliš daleko a rychlý a lehce ovladatelný kůň byl v tomto terénu králem.
Asociace chovatelů tennesseeských mimochodníků se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a v roce 1947 plemeno oficiálně uznalo i americké ministerstvo zemědělství. Toto pozoruhodné plemeno vzbuzuje takové nadšení, že na každoroční přehlídce mimochodníků v Shelbyville v Tennessee se sejde daleko víc návštěvníků než na kterékoliv jiné přehlídce koní v Americe. V roce 1935 bylo registrováno 208 koní, v roce 1993 to bylo již přez 250 000.

Popis a charakteristika:

Tennesseeský mimochodník je kůň kostnatější než americký jezdecký kůň. Má hlubší hrudník a krátký hřbet. Hlava však není zvlášť výrazná. Walker ji také nese mnohem níže než saddlebred a pohybuje se s nápadnější, nižší akcí. V kohoutku měří od 152 do 163 cm. Převládá vrané zbarvení a všechny odstíny ryzáků, u nichž jsou často výrazné bílé odznaky. Nohy jsou čisté, postoje korektní. Kopyta se obyčejně nechávají delší a kovají se těžkými podkovami podporujícími vysokou akci. Zadní nohy jsou velmi mohutné a kůň je za jízdy podsazuje pod tělo, takže pohyb je dlouhý a vláčný. Pro speciální chody wealkera je velmi důležité okování. Kopyto ne nechá přerůst a potom se podkovává podkovami, které dodají akci vznos. I když kopyta vypadají nepřirozeně, walker málokdy trpí na šlachy. Ocas koně se nechává růst dlouhý a upravuje se řezem na spodní straně u kořene, aby ho kůň nesl vysoko.
Tennessee Walker se vyznačuje třemi zvláštími chody: flat foot walk ("krok s plochou akcí"), running walk ("spěšný krok") a rocking chair canter ("cval v houpacím křesle"). Teď si o těchto chodech řekneme něco víc:

Running walk

Running walk je nejoblíbenějším chodem u tohoto koně. Je to čtyřdobý chod v pořadí LP-PZ-PP-LZ, doprovázený pravidelným pohybem hlavy. Zadní nohy překračují přední, a to někdy i o půl metru. Mezi zadníma nohama se pak prostor při jednom kroku rovná dvěma až třem dlouhým krokům člověka! Tento krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti mezi 9 - 14 km v hodině. Na kratší vzdálenosti může walker urazit až 24 km v hodině. Ovšem rychlost není tím nejdůležitějším kritériem.

Flat foot walk

Flat foot walk je pomalejší, asi 7 km/h. Má být uvolněný, pravidelný, s výrazným pohybem plece. Příliš se neliší od běžného kroku. Oba tyto chody jsou zděděné a je jisté, že žádné jiné plemeno se je nedokáže naučit.

Rocking chair canter

Výuka tohoto chodu už vyžaduje zkušeného trenéra. Kůň musí být v dobrém sebrání, cval musí být vznosný, s výrazným pohybem hlavy. Kůň jako by se pohyboval vpřed i vzad, takže odtud i název "cval v houpacím křesle". Při nácviku tohoto chodu si trenéři pomáhají různými způsoby. K těm povoleným (někdy i povinným) patří plastové nebo kožené podušky, které se umisťují mezi kopyto a podkovu, aby koni usnadnily akci končetin. K těm nepovoleným patří nejrůznější masti, žíraviny a kyseliny, které koni rozbolaví nohy tak, že předvede požadovaný chod s vysokou akcí, jen aby se vyhnul bolesti při došlapu.

Povaha:

Vynikajícím znakem tennesseeského mimochodníka je jeho temperament. Je klidný a spolehlivý, začátečník na něm může jezdit s absolutní důvěrou. Tyto vlastnosti spolu s pohodlím při pohybu z něj dělají oblíbeného rodinného koně. Tvrdí se o něm, že má vrozenou nejlepší povahu ze všech koní.

Využití:

Dnes je tennesseeský mimochodník především přehlídkový a rekreační kůň. Nadšeně je propagován Asociací chovatelů tennesseeských mimochodníků, která se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a uplatňuje heslo: "Svezeš se dnes a zítra bez něj nebudeš moci být".

Starokladrubský kůň

5. června 2010 v 7:40 | kiFflik |  Koně











Původ a historie:

Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu. Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i isabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladetele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Rudolfovi kočároví koně byli součástí dvorní ceremonie Habsburků, které dodávali díky svému ušlechtilému vzhledu na jedinečnosti. Brzy se starokladrubský bělouš stal symbolem aristokracie, zatímco vraníci byli využíváni zásadně králem. Po pádu habsburské monarchie v roce 1918 ztratil chov svůj hlavní význam a o tyto úžasné koně dlouho nikdo nejevil zájem. Byli používáni pouze zemědělci, kteří si cenili především jejich vyrovnané povahy. Jako zázrakem starokladrubští koně přežili i komunistickou éru. V 80. letech se začali rozšiřovat do zemského chovu a to převážně nákupem koní z hřebčína Kladruby nad Labem a přidruženého hřebčína Slatiňany. V roce 1992 započaly cílené snahy o znovuoživení chovu za použití tradičních metod i moderního know-how. Dnes se na celém světě nachází 900 až 1000 starokladrubských koní (bílých i černých), z nichž je vedeno v plemenné knize 56 hřebců a 310 klisen. Na základě šetření speciální Genetické komise složené z expertů univerzit z Kentucky (USA) a Humboldt - Berlín (Německo) bylo zjištěno, že chov není geneticky ohrožen a následně byl přijat pod ochranu FAO, odborné organizace k OSN.

Popis a charakteristika:

Kladrubák patří k nějtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější. V kohoutku měří 175 - 180 cm, hruď má v obvodu asi 205 cm, holeň 22 - 23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je odolný, dlouhověký, plodný, s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje do stáří.

Využití:

Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně pracuje v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň. V roce 1993 projevila o 6 běloušů zájem dánská královna Margareta II. a starokladrubský kůň je tak po 75 letech znovu používán jako kočárový kůň v královském spřežení. Roku 1995 byl hřebčín i s plemenem prohlášen za národní kulturní památku...

Kadrubský vraník:

Vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil v roce 1799, Napoleone v roce 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u Prahy. Po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a mají ještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé odznaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou všestranní, vhodní i pod sedlo.

Shirský kůň

4. června 2010 v 18:06 | kiFflik |  Koně






















Úvodem...

Shirský kůň patří k Anglii stejně jako k ní patří buldok. Mnozí lidé ho považují za nejlepší tažné plemeno na světě. Jedná se o potomka anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní...

Vysvětlení názvu:

Své pojmenování dostali shirští koně podle oblasti, kterou byla především středoanglická hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Nottingham, Stafford a Derby, odkud se postupně rozšířili i do nížinných oblastí Anglie a Walesu.

Původ a historie:

Shirský kůň byl vyšlechtěn křížením clydesdalských hřebců a těžkých klisen různých anglických rázů, v jejichž žilách kolovala krev starých válečných koní, tzv. war horses. Tyto klisny stejně jako clydesdalští koně vděčí za svůj vznik středověkému válečnému anglickému koni, který se nazýval "velký kůň". Ve skutečnosti byl pouze asi 157 cm vysoký a jen málo se podobal dnešnímu shirovi. Velcí těžcí koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově.
Největší vliv na na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň. V průběhu 16. století a na počátku 17. století byli angličtí koně kříženi s koňmi holandských podnikatelů, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Mechaniku "černého koně", jak ho pojmenoval Oliver Cromwell, pak zlepšil fríský kůň.
Již v době římské invaze na území Británie se Caesar ve svých Zápiscích o válce galské podivoval mohutnosti a ráznému kroku britských koní, kteří byli zapřaháni do válečných vozů. Jeho obdiv byl tak velký, že si nechal řadu těchto koní poslat do Říma.
Koncem středověku byli shirští a clydesdalští koně nejtěžšími válečnými koňmi vůbec. Rytíři při cestách vodili tyto koně po své pravé ruce a nasedali na ně těsně před bitvou. Svých koní si vysoce vážili. Kůň totiž musel unést těžké brnění kterým byl chráněn on sám i jeho jezdec a musel být hbitý a výborně vycvičený. Dějiny Anglie ve středověku se psaly ze sedel shirských koní.
Když se však začátkem novověku začalo válčit jiným způsobem, začali tito váleční koně ztrácet na ceně. Stali se z nich tahouni těžkých kar a vozů v přístavech. Tahali i lodě proti proudu řek, byli využíváni v zemědělství a nejvíc byli a jsou spojováni s těžkými pivovarskými vozy. Byli proto nazýváni "dray horses" (pivovarští koně), nebo "cart horses" (vozoví koně).
Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v letech 1755 - 1770 v chovu Ashby-de-la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky. Teprve v roce 1884 byl zvolen oficiální společenský název pro shirského koně a současně byla vytvořena společnost Shire Horse Society, která nahradila původní Cart Horse Society (vznik 1876). Mezi lety 1901 a 1914 bylo každoročně zapsáno více než 5000 zvířat a chovatelé je hromadně vyváželi na trhy ve Spojených státech. Po druhé světové válce, kdy se shirové neuplatňovali ani v průmyslu, ani v zemědělství, jejich počet silně poklesl, stále však existují nadšení lidé, kteří toto krásné plemeno nenechají vyhynout.

Popis a charakteristika:

Vzhled sirů se po celá staletí příliš neměnil. Snad jen po válce byla větší poptávka po koních s méně hustou srstí, jemnější hřívou a kratšími rousy. Oblíbenou barvou je černá s jemnými bílými rousy, jinak převažují hnědáci, světlí či tmaví. Pokud jsou hřebci rezaví, nebo se u nich vyskytuje zbarvení roan, nejsou vybráni do chovu. Na těle se nesmějí vyskytovat bíle skvrny, zato bílé odznaky jsou velmi časté. Oblíbení jsou bělouši.
Hlava je středně velká se širokým čelem a mírně klabonosá. Uši jsou špičaté a velmi pohyblivé a svědčí o pozornosti a vnímavosti těchto koní. Oči mají poddajný a inteligentní výraz. Krk je na těžkého koně poměrně dlouhý, působí však harmonicky a je dobře nasazen. Hřebci mají výrazný tukový hřeben. Hluboký hrudník je prostorný a umožňuje dostatečný rozvoj plic, plec je dobře tvarovaná pro chomout. Obvod břicha se pohybuje kolem 180 až 245 cm. Hřbet je krátký, silný a dobře osvalený, nesmí být prosedlaný nebo kapří. Mohutně osvalená bedra jsou dobře vázána se skloněnou zádí.
Shirové jsou oproti clydesdalským koním rannější, rostou rychleji a jsou lymfatičtější. Je to následek bohatší výživy v hříběcím věku. Jsou pomalejší, ale vynikají největší tažnou silou. Končetiny jsou poměrně dlouhé a suché, dobře osvalené, s dlouhými spěnkami a širokými, plochýmií hlezny. Obvod ploché holeně je 28 - 32 cm. Široká kopyta jsou pevná. Rousy mají být hedvábné a jemné. Vyrůstají vpředu až nad karpálními a vzadu nad hlezenními klouby. Jsou ozdobou každého koně a pečlivě se o ně dbá.

Povaha:

Shirové mají živý temperament. Jsou odvážní, ochotní a vytrvalí. Jsou dobrosrdeční a ovladatelní i dětmi.

Shire Horses Society:

Obliba shirů znovu narůstá v řadě světových zemí. Shire Horses Society byla založena roku 1878, aby podporovala stará anglická plemena tažných koní. Roku 1881 byla vydána první plemenná kniha. Poptávka po chladnokrevnících stoupala a mezi válkami čítala populace těchto koní přes milion kusů. Do konce sedmdesátých let byl tento počet zredukován na několik tisíc, ale díky rostoucímu zájmu chovatelů bývá ročně registrováno na 500 koní. Shire Horses Society má řadu úkolů. Především se zabývá registrací koní, licentací hřebců a vydáváním plemenných knih. Vede archiv, publikuje knihy a odborné články, její členové získávají třikrát ročně specializované noviny, přehled závodů, soupis hřebců a podobně. Organizace se také podílela na projektu, který se snažil odhadnout možnost tažných koní po roce 2000. Jeho součástí bylo i školení pracujících s chladnokrevníky. V září roku 1986 byl založen Výbor pro výcvik tažných plemen koní, který tvoří nejzkušenější kočí v zemi. Patronkou British Shire Society je sama královna a princ Filip, vévoda z Edinburgu, byl v roce 1988 jejím prezidentem. Organizace, jejímž sídlem je Peterborough, ležící 78 mil severně od Londýna, se kromě chovu a organizace závodů zabývá také nákupem a prodejem koní. Zaměstnává pro tento účel odborníka, který na požádání zajistí nabídky a adresy vhodných zvířat, jejich předvedení, veterinární kontrolu i dopravu. Hříbě stojí kolem 300 - 800 liber, dospělý kůň 2000 - 5000 liber.

Využití:

Velmi oblíbené jsou různé soutěže, včetně soutěží v orbě nebo v tahu jedno-, dvou- a čtyřspřeží. Kvalifikační závody vrcholí v říjnu ve Wembley, kde je mimo jiné zvolen i kůň roku. Využití shirských koní je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Práce tažných koní je na kratší vzdálenosti (12 - 15 mil) ekonomičtější než nákladní doprava, a to především v centrech velkých měst. Největšími podporovateli těchto koňských obrů stále zůstávají pivovary, ale roste i zájem u rozvozců pečiva a pořádkové služby. Pomýšlí se také na návrat koní do přístavů, na jejich využití v obchodní síti a turistickém ruchu, o své se hlásí i zemědělci a lesníci. Shirští koně jsou také oblíbenými producenty těžšího typu hunterů, kteří vznikají křížením plnokrevných klisen a shirských hřebců. I když se běžně na shirech nejezdí, v Německu je můžeme spatřit i v drezurních ukázkách.

Tažná síla shirů:

Díky své mimořádné síle je shirský kůň držitelem mnoha rekordů v tahu. Například na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár shirů dosáhl v tahu při dynamometrickém měření vyvíjené tažné síly maximální výkon, a to tah 50 tun, což je největší meřitelná zátěž - nejvyšší tažná síla na stupnici dynamometru. Týž pár, zapřažený v tandemu na kluzkém žulovém dláždění utáhl 18,5 tuny, ačkoliv souhra koní nebyla právě příkladná.

Shagya Arab

4. června 2010 v 17:59 | kiFflik |  Koně










Úvodem...

Maďarsko se již dávno proslavilo svými arabskými koňmi. Zeměpisná poloha ve středu Evropy a s tím související války, invaze, revoluce a posuny politických hranic způsobily dlouhodobé přerušení rozvoje velkých hřebčínů, které se mohly stát jedněmi z největších středisek pro chov arabů. Dva z původních kmenů, nyní již plemen, odvozených od čistokrevného araba jsou Shagya a Gidran. Obě vzikla v 19. století, samostatně, a to Shagya v Bábolně a Gidran v Mezöhegyesi...

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle zakládajícího hřebce jménem Shagya.

Původ a historie:

Hřebčín Bábolna byl založen roku 1769 císařem Josefem II. jako doplňkové zařízení k Mezöhegyesi, hlavnímu maďarskému hřebčínu. Maďarsko se pyšní jednou z nejdelších historií organizovaného chovu koní na světě, neboť první hřebčín, založený knížetem Arpádem, který zemřel v roce 907, vznikl před více než tisíciletím. V polovině 18. století začal chov koní postupně upadat a o jeho následovné obnovení se zasloužil právě Josef II. Ten založil v Budapešti veterinární školu a v roce 1785 královský hřebčín v Mezöhegyesu a později v Bábolně, čímž zahájil zlatý věk chovu maďarských koní.
Oba hřebčíny byly určeny pro chov kvalitních jezdeckých koní pro armádu a těžších pro dělostřelectvo. Toto zaměření se změnilo po roce 1816 a důraz se kladl hlavně na chov dovezených plnokrevných "pouštních" arabů. Potomci dovezených koní, obyčejně nazývaní prostě arabští koně, byli dalším ohniskem pozornosti. Tito polokrevníci byli potomky arabských plnokrevných hřebců a klisen s krví maďarskou, španělskou nebo anglických plnokrevných klisen. Všechny klisny však měly výrazně orientální vzhled. Výsledkem tohoto poustupu se stalo plemeno Shagya, které se nyní chová v celé střední Evropě a především v Maďarsku.
Zakládajícím hřebcem se stal plnokrevný Shagya, arab z linie Koheilan/Saklaví, narozený v Sýrii roku 1830. V roce 1836 jej zakoupili pro Bábolnu spolu se sedmi jinými hřebci a pěti klisnami. Shagya byl na araba příliš velký, v kohoutku měřil 158 cm a měl údajně nevšední krémovou barvu, tedy další neobvyklý znak. V Bábolně žil do roku 1842 a zplodil mnoho úspěšných potomků, kteří zajistili pokračování linie. Jejich přímé potomky dnes najdeme v Bábolně, stejně jako v mnoha evropských hřebčínech.

Popis a charakteristika:

Polokrevný Shagya se vyznačuje všemi vlastnostmi araba a mnohdy udivuje větší kvalitou a vyhraněnějším typem než současní čistokrevní arabové. Má kvalitnější kostru a více substance než módní plnokrevníci. V Bábolně je zvykem ponechávat stáda klisen doprovázených hřebcem na svobodě a bez dohledu po větší část roku.
Zakládající hřebec, Shagya, byl pověstný krásnou hlavou a jeho potomkové zdědili tuto vlastnost. Profil je výrazně konkávní, nos se zužuje, chřípí je úzké, kůže mimořádně jemná a nozdry široce rozevřené. Velké oči jsou posazeny daleko od sebe a dominují hlavě. Vazba hlavy s krkem umožňuje její neobyčejnou pohyblivost. Krk je elegantní a klenutý. Rámec Shagye je identický s rámcem čistokrevného araba a je naprosto charakteristický. Všeobecně je však Shagya větší, měří do 152 cm, a jeho rámec je mohutnější. Shagya, vyšlechtěný jako jezdecký kůň, má přiměřeně šikmé plece, které přispívá k prostornosti chodů a délce kroku. Kohoutek je výrazný. Hřbet je krátký, mírně konkávní, bedra silná. Podobně jako čistokrevní arabové, má i Shagya 17 žeber, 5 bederních obratlů a 16 ocasních (v porovnání s ostatními plemeny která mají 18 - 6 - 18). Hlavně proto má vysoce nasazený ocas a výraznou hřbetní linii. Arabský kůň nabyl zlou pověst, že má slabé zadní nohy, po této stránce však nelze plemeno Shagya kritizovat, protože jeho zadní nohy jsou pozoruhodně korektní. Fundament končetin je celkově kostnatý a suchý. Obvod holeně je málokdy menší než 19 cm. Kopyta jsou velmi kvalitní a tvrdá a mají dokonalý tvar i velikost. Shagya má, podobně jako všichni arabi, velmi pěkné chody. Prostorné a pružné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách.
Ve zbarvení převažují bělouši, ale vyskytují se všechny barvy arabského koně. Například vynikající O´Bajan XIII, nazývaný "černá perla Maďarska" a jeho syn, hřebci v Bábolně po 2. světové válce, byli černí, což je u araba nejvzácnější barva.

Využití:

Shagya je v zásadě užitkový kůň, chodící jak pod sedlem, tak v zápřeži. V minulosti byl Shagya koněm maďarských husarů, ideálních představitelů lehké jízdy. Osvědčil se jako rychlý, vytrvalý a velmi tvrdý jezdecký kůň.

Paint Horse

4. června 2010 v 17:54 | kiFflik |  Koně















´








Původ a historie:

American Paint Horse je samostatné celosvětově uznávané plemeno koní, jehož kolébkou jsou Spojené státy americké. Zkráceně bývá často nazýván jako paint, což v angličtině značí "barevný". Co se stavby těla, a potažmo i využití týče, jedná se o strakatou verzi quartera (American Quarter Horse). Tento, na první pohled výjimečný kůň, vznikl na základě úsilí lidí, kteří toužili spojit atletické schopnosti a rychlost quartera s atraktivním zbarvením. Registrovaná zvířata mohou vzniknout pouze křížením plemen American Paint Horse, American Quarter Horse a Thoroughbred - anglický plnokrevník.
Hned na začátku bychom měli vyjasnit základní otázku, zda Paint = Pinto. Nerovná. Koně přivezli do Ameriky Španělé a těm flekatým se španělsky říkalo pinto (v překladu to znamená totéž co anglické paint). Dnes ovšem nelze tato dvě slova zaměňovat. Vedle APHA existuje ještě Pinto Horse Registry of America (PtA), což je pouze registr strakatých koní (nejedná se tedy o samostatné plemeno), kteří splňují stejná barevná kritéria jako American Paint Horse, ovšem nehraje tu roli plemenná příslušnost a stavba těla. Pinto může být kříženec poníka, araba, teplokrevníka aj. Vyloučeno je pouze křížení s chladnokrevným koněm.
Jistě vás napadne otázka kde a kdy Paint Horse vlastně vznikl. Strakatí koně existovali již od nepaměti, o čemž svědčí časté malby a sošky nalezené v egyptských kobkách, v jeskyních nebo sídlištích starých indiánských kultur - Mayů a Inků. Vše nasvědčuje tomu, že koně na americkém kontinentě kdysi byli, ovšem z neznámých důvodů pravděpodobně postupem času vymřeli. Znovu se v Americe objevili až kolem roku 1519, kdy sem byli přivezeni španělskými konkvistadory. Během následujících let a století někteří z nich utekli na svobodu, zdivočeli a ve stádech docházelo k přirozenému křížení ras. Mezi divokými mustangy bývalo běžně vidět flekaté předky dnešních paintů. Ti se stali velmi oblíbenými jak u indiánů, tak i kovbojů nejen pro své zbarvení, ale jezména kvůli fyzickým schopnostem a povahovým vlastnostem. Proto se tito kojně v minulosti osvědčili jako významní a nenahraditelní pomocníci tehdejších obyvatel Ameriky. Stejně jako všude jinde ve světe s rozvojem techiky začalo koní, i těch flekatých, ubývat. Až kolem roku 1950 se zájem o koně pro westernové disciplíny - zejména Halter a Western Pleasure, propukl opět zájem o painty, kteří na sebe upozornili především svojí stavbou těla a barvou.
Vznik plemene American Paint Horse se však datuje ještě o něco později. V roce 1962 vznikl v Texasu první registr strakatých koní "dobytkářského rázu" - American Paint Stock Horse Association (APSHA). Registrována zde mohla být pouze zvířata splňující požadavky na tělesnou stavbu, a jejichž předkové byli quarteři či plnokrevníci. Nezávisle na APSHA existovala také American Paint Quarter Horse Association (APQHA), která vznikla o něco dříve (v roce 1961) a spadala pod American Quarter Horse Association (AQHA). Byli zde evidováni quarteři, kteří nemohli být zapsáni v regulérním registru AQHA z důvodů nežádoucího bílého zbarvení. Quarter Horse se totiž může vyskytovat ve všech základních odstínech, ovšem kromě klasických bílých odznaků na hlavě a spodní části končetin u něj nejsou žádné další bílé skvrny jinde po těle povoleny. V roce 1965 se potom APSHA a APQHA spojily a tímto byla založena samostatná organizace nazvaná American Paint Horse Association (APHA), tak jak ji známe dnes.
Pro zkvalitnění chovu byli původně plemenní hřebci pečlivě vybíráni inspektorem, kterého jmenovala APHA. Posuzován byl tělesný rámec, hmotnost a další základní parametry. V roce 1977 se plemeno stalo natolik uniformním, že nebylo dále třeba tuto selekci provádět.
Zatímco v době svého vzniku měla APHA 150 členů a 250 registrovaných koní, v současné době registruje více než 530 000 koní po celém světě, přičemž každoročně je registrováno asi 53 000 nových koní. Členskou základnu tvoří 79 000 členů ze 32 zemí světa, kteří jsou sdružení přibližně ve 130 regionálních klubech. V červenci roku 1998 se APHA stěhovala do svého nového sídla ve Forth Worth, stát Texas. Zde je vedena centrální plemenná kniha a je odtud řízen chov paintů na celém světě.
Zdrojem informací je Paint Horse Journal, který APHA vydává jako měsíčník, a který si může každý předplatit. APHA rovněž vydává dvakrát do roka zpravodaj APHA Connection, který obdrží automaticky všichni členové. Veškerá činnost chovatelská i sportovní se řídí platnými pravidly, která každým rokem vycházejí pod názvem APHA Official Rule Book.
Nejvýznamnější událostí roku je jistě World Championship Paint Horse Show - Světový šampionát paintů, který se každoročně koná během prvních čtrnácti dnů v měsíci červnu. Na této velkolepé show můžete spatřit jak si měří síly ti nejlepší z nejlepších a to jak ve westernových tak i anglických jezdeckých disciplínách. Soutěže bývají doplněny semináři, prodejními trhy jezdeckých potřeb a prestižní dražbou koní.
Pro mladé jezdce a milovníky plemene American Paint Horse (do 18 let) existuje samostatná organizace - American Junior Paint Horse Association (AJPHA), která sdružuje a podporuje aktivity mládeže.

Popis a charakteristika:

Stejně jako u quartera je požadavkem, aby stavba těla měla tzv. "dobytkářský ráz", což znamená, že jak kostra, tak i svaly jsou silné, odolné a způsobilé pro celodenní práci na rančí s dobytkem. Celé tělo je kompaktní, hřbet krátký, kohoutek méně výrazný, typická je výrazně osvalená hruď, mohutná záď a silné avšak suché zadní končetiny, krátká hlava, velké žuchvy a malé uši. Velký důraz je kladen také na povahové vlastnosti. Důležitá je klidná, mírná povaha, smysl pro samostatnou práci a práci s dobytkem - "cow sense".
Požadavkem je dosahovat kontrastní barevné vzory, kdy barevná srst na pigmentované pokožce se střídá se srstí bílou na pokožce depigmentované (tedy růžové). Minimálním požadavkem na zbarvení je alespoň jedna bílá skvrna na depigmentované pokožce, která má v průměru 2 palce, tj asi 5 cm. Klasické odznaky na hlavě (lysiny, hvězdy apod.) nebo na končetinách (ponožky, bílé spěnky...) nejsou brány v úvahu.
Právě pro své netradiční zbarvení jsou painti značně atraktivní a to nejen v Americe. Spektrum barev je velice široké a kombinační možnosti tak četné, že nenajdete dva jedince stejně zbarvené. Koně tohoto plemene se mohou vyskytovat ve všech barevných odstínech. V popisu zbarvení se uvádí vždy základní barva srsti a typ zbarvení, např.: sorrel (ryzák) tobiano, buckskin (plavák) overo atd.

Základní barvy srsti:


Black - vraník:

Chlupy jsou čistě černé bez příměsi jakékoliv jiné barvy. Skutečných vraníků je opravdu málo. Hříva a ocas mohou být černé, bílé nebo dvoubarevné (černobílé).

Brown - tmavý hnědák:

Barva chlupů je tmavě hnědá, mohla by se zdát až černá, bez nádechu do rezava. Od vraníka rozeznáme podle světlejších míst kolem očí, nozder či ve slabinách. Ocas a hříva mohou být černé, bílé nebo kombinované (černobílé).

Bay - hnědák:

Chlupy na těle jsou zbarveny do hněda - v tomto případě se jedná o různé odstíny hnědé až po tmavě rezavou. Hříva a ocas bávají černé, bílé nebo kombinované jako u předchozích. Pokud končetiny nejsou bílé, je běžným úkazem, že jejich spodní část je zbarvena černě.

Dun:

V českém jazyce neexistuje ekvivalent pro označení tohoto zbarvení. V podstatě je to plavá - žlutá barva těla, ocas a hříva mohou mít barvu černou, žlutou, hnědou, bílou, nebo kombinovanou. U tohoto typu zbarvení se vyskytuje úhoří pruh na hřbetě, oslí kříž a zebrování na končetinách.

Red Dun:

Je pouze specifickou formou předchozího typu zbarvení. Tělo je jasně žluté, hříva, ocas a úhoří pruh jsou zbarveny sytě rezavě. Hříva a ocas mohou být samozřejmě i bílé nebo kombinované.

Sorrel - ryzák:

Tělo má jasně rezavou barvu a ocas i hříva jsou obvykle zbarveny v tom stejném barevném odstínu, mohou být však žluté, bílé nebo kombinované.

Chestnut - tmavý ryzák:

Je tmavší variantou ryzáka. Tělo je sytě červené až játrově hnědé, hříva a ocas mohou mít stejnou barvu, žlutou, bílou nebo kombinovanou.

Grullo - myšák:

Barva těla je šedá jakoby myší. Pozor - všechny chlupy jsou šedé, nejedná se o směs bílých a černých chlupů. Typické je černé zbarvení na spodní části končetin. Ocas a hříva bývají zbarveny černě, bíle nebo kombinovaně.

Buckskin - plavák:

Tělo je zlatožluté, ocas a hříva černé, bílé nebo kombinace obou. Typické je černé zbarvení na spodní části končetin. Narozdíl od zbarvení dun se nevyskytuje u tohoto typu zebrování končetin ani úhoří pruh na hřbetě.

Palomino - žluťák:

Barva těla je zlatožlutá, hříva a ocas jsou bílé, žluté, nebo zlaté. Ani u tohoto zbarvení nikdy nenajdete úhoří pruh či zebrování končetin.

Gray - vybělující bělouš:

Tělo je pokryto směsí chlupů bílé barvy a ostatních barev. Bělouši se rodí tmavě zbarvení a s postupem věku je v srsti stále více bílých chlupů, až tyto převdládnou. Pozor - kůže pod bílou srstí zůstává pigmentovaná, zatímco pod bílou srstí charakterizující painty je depigmentovaná pokožka.

Red Roan - rzv. červený (nevybělující) bělouš:

Tělo je pokryto směsicí chlupů rezavých a bílých. Ocas a hříva jsou rezavé, černé, žluté nebo bílé. Se vzrůstajícím věkem koně se jeho zbarvení nemění - nevyběluje.

Blue roan:

Je obdoba předchozího zarvení, s tím rozdílem, že tělo je pokryto směsicí černých a bílých chlupů, ocas a hříva bývají černé.

Typy zbarvení:

Podle rozmístění bílých a barevných skvrn se rozlišují tři typy zbarvení:

Tobiano:

Tmavá srst obvykle vytváří oválné či kulaté skvrny pokrývající jeden případně oba boky, krk a hruď. Bílá barva přechází mezi kohoutkem a bedry přes hřbet. Hlava bývá zpravidla tmavá, často s klasickými bílýma odznaky (lysina, hvězda, lucerna nebo sňupka). Ocas a hříva bývají dvoubarevné. Končetiny jsou většinou celé bílé nebo alespoň od kolen či hlezen dolů.

Overo:

Tmavá srst vytváří obvykle souvislý pruh na zádech od kohoutku až po kořen ocasu. Také končetiny bývají tmavé. Bílá barva nikdy nepřebíhá přes hřbet mezi kohoutkem a bedry. Bílé skvrny jsou nepravidelné, spíše rozptýlené a jakoby rozstříknuté po těle. Ocas a hříva jsou jednobarevné. Hlava bývá mnohem více bílá než u předešlého typu a častěji se setkáte s modrým (rybím) okem. Overo zbarvení se dále dělí na další tři typy a to:
  • Frame (rámové) overo s typickými bílými skvrnami po bocích těla, které jsou zřetelně orámované tmavým zbarvením. Končetiny těchto koní bývají většinou tmavě zbarvené, hlava bývá velá bílá, často se vyskytuje rybí oko.
  • Callico ovaro je zbarvení charakteristické bílou barvou kopyt, která se po končetinách táhne nahoru a roztéká se po břiše koně na boky těla. Callico overo lze při střední manifestaci bílého zbarvení celkem snadno rozlišit od ostatních forem zbarvení overo, ovšem při malém výskytu např. jen jedné bílé skvrny na břiše je určení typu overo celkem obtížné. Opakem je velmi intenzivní rozšíření bílé barvy po těle koně (kůň je zpravidla celý bílý s výjimkou ušních boltců, kořene ocasu a hrudi). Koně tohoto zbarvení byli vyhledáváni indiány, kteří věřili, že jezdec na takto zbarveném koni nebude v boji zraněn.
  • Splashed white overo (rozstříknutá bílá), pro něž jsou typické, jak sám název napovídá, nepravidelné drobné bílé skvrny. Tento typ zbarvení je nejméně běžný. Koně tohoto zbarvení mívají bílé nohy a bílá břícha a většinou modré (rybí) oko.

Tovero:

Spojuje charakteristiky zbarvení tobiano i ovaro.

Využití a sport:

Zatímco v devatenáctém a na počátku dvacátého století se painti využívali výhradně jako koně dobytkářského typu - tzn. pro práci na rančích, jejich dnešní potomci mají využití mnohem širší. American Paint Horse je dnes zcela univerzálním koněm použitelným pro četná odvětví jezdeckého sportu. Výrazně se uplatňuje jak ve vrcholových soutěžích, tak i v soutěžích amatérských nebo jako rodinný kůň pro rekreační ježdění. Nesmíme opominout, že je nejvíc stále využíván k práci s dobytkem na rančích, neboť v USA i dnes najdete rozlehlé oblasti, kde je kůň jediným možným dopravním prostředkem a pro práci na ranči nenahraditelným pomocníkem.
Chovatelským cílem je kvalitní jezdecký kůň, konkurenceschopný na závodištích různých jezdeckých disciplín. Soutěže lze rozdělit několika způsoby. S ohledem na požadavek dostatečného zbarvení u paintů jsou vypisovány soutěže pro koně barevné a pro koně s nedostatečným vybarvením (breeding stock). V APHA soutěžích nikdy nezávodí koně barevní s nebarevnými dohromady. V soutěžích jsou vypisovány zvlášť třídy OPEN (otevřené) - zejména pro profesionální jezdce a trenéry, kde se hodnotí pouze výkon koně a dále třídy AMATEUR (amatér) - pro jezdce amatérské a rekreační a YOUTH (mládež) - pro mladé a začínající jezdce do 18 let, kde se v obou případech u vybraných disciplín hodnotí kromě koně samotného také jezdecký styl a dovednosti jezdce.
Dle výslednů v soutěžích vypisovaných APHA získávají koně body, které se jim sečíají a zapisují do tzv. "Performance Records" toho kterého koně. Tento zápis vypovídá o kvalitách konkrétního zvířete a potažmo zvyšuje i jeho chovatelskou hodnotu.
American Paint Horse se uplatňuje v mnoha disciplínách:

Dostihový sport:

Počátky dostihů paintů sahají přibližně do čtyřicátých let dvacátého století, ačkoliv svoji oficiální podobu dostaly až v roce 1966. V posledních letech popularita dostihů strakatých koní v USA značně vzrůstá. O tom svědčí výsledky z roku 1988, kdy bylo vypsáno a odstartováno celkem 328 dostihů se 4170 startujícími. Celkové penežní dotace činily 1 811 987 USD. Ke klasickým patří dostihy na vzdálenosti 220 až 870 yardů (yard = 0,9144 m), příčemž nejvíce frekventované jsou na tratích 330 - 440 yardů.
Z prvních významných paintů, kteří se na dostihových drahách uplatnili jmenujme alespoň: Painted Joe Jr., Little Nip a Little Beaver. V pozdějších letech (70. a 80. léta) potom dominovali Paited Jewel, Slow Danger, Cherry Kiss, Easy Jet Too, Treasured a jejich potomstvo.
V Evropě se první dostih paintů běžel v Německu v roce 1983 na vzdálenost 330 yardů.

Nejezdecké disciplíny:

  • Halter - je disciplína, kdy je kůň předváděn pouze na ohlávce (tzv. show halter) bez jakékoliv jiné výstroje. Cílem je hodnocení exteriéru koně. Předvádějící osoba je ustrojena v oblečení ve westernovém stylu. Jednotlivé halter třídy jsou vypisovány zvlášť pro klisny, valachy a hřebce a to ve věkových kategoriích: odstávčata, ročci, dvoletí, tříletí, čtyřletí, starší a zvláštní kategorií jsou chovné klisny. Kromě toho jsou vypisovány i halter třídy pro skupiny koní: Produce of Dam - dva potomci jedné klisny, Get of Sire - tři potomci jednoho hřebce, Mare and Foal - klisna s jedním ze svých potomků, Sire and Ger - hřebec se dvěma svými potomky, Exhibitor´s Group - čtyři koně APHA (i nepříbuzní), jakéhokoliv pohlaví a stáří. Podmínkou je, že musí mít všichni stejného majitele.
  • Long Line - je novou nejezdeckou disciplínou vypisovanou pro mladé koně, ročky. Hodnotí se kůň předváděný na lonži - jeho exteriér, pohybové schopnosti a trénovatelnost.

Anglické ježdění:

Obecně řečeno se pro anglické disciplíny používají painti s vyšším procentem krve plnokrevníka, kteří mají lehčí tělesnou stavbu, jsou na poněkud vyšších nohou a jejich kohoutková výška je nad 160 cm. Anglické soutěže se jezdí v klasickém anglickém oblečení v anglickém sedle a s anglickým užděním. V Americe se jezdí mnoho anglických disciplín, nám evropanům nepříliš známých. Jsou oblíbené především na východním pobřeží USA:
  • Hunter Under Saddle - je anglickou obdobou disciplíny Western Pleasure. Hodnotí se přiježděnost koně. Koně se předvádějí všichni najednou a to ve čtyřech chodech - krok, klus, pomalý cval a rychlejší, prodloužený, cval. Na požádání rozhodčího jezdci mění hcody a směry a provádějí zastavení a couvání.
  • Hunter Hack - jezdec předvádí koně v kroku, klusu a cvalu na obě ruce. Musí s koněm absolvovat nejméně dva skoky o minimální výšce 60 cm, maximální výška skoků je 75 cm. Hotnotí se celkové předvedení koně, prostornost chodů a skokový styl.
  • Working Hunter - v této disciplíně se hodnotí skoková technika a styl. Jezdec musí překonat minimálně čtyři skoky a osm plotů, přičemž musí nejméně jedenkrát změnit směr jízdy.
  • Jumping - je obdobou klasických parkůrů, jak je známe u nás. Obdobně se i hodnotí a minimální výška skoků je 90 cm.
  • Pleasure Driving - při této disciplíně kůň táhne pouze lehký dvoukolový vozík, v němž sedí člověk, který koně zároveň řídí. Koně jsou předváděni všichni najednou. Musí jezdit po obvodu kolbiště jedním smerem. Jsou předváděni v kroku a dvou typech klusu, tzv. Park Gait je normální klus, zatímco Road Gait je vyjádření pro prodloužený klus.
  • Utility Driving - kůň vozíkem v tomto případě soutěží samostatně a projíždí jakýsi parkůr. Ze sedmnácti možných překážek musí být v kurzu obsaženo nejméně šest, nejvíce však osm z nich. Hodnotí se přesnost a preciznost provedení.

Westernové ježdění:

Vzhledem k tomu že Paint byl vyšlechtěn z quartera neboli koně ryze dobytkářského, je jeho působení na scéně westernového ježdění stále výrazně převládající v porovnání s anglickými disciplínami. Při westernových soutěžích jsou jezdci oblečeni ve westernovém jezdeckém oděvu, ve westernovém sedle a s westernovým typem uždění.
  • Western Pleasure - při této disciplíně jsou koně předváděni všichni současně v kroku (walk), pomalém klusu (jog trott) a pomalém cvalu (lope) na volné otěži. Na požádání rozhodčího jezdci na koních mění směry, chody, zastavují nebo couvají. Hodnotí se chody koně, přiježděnost a souhra jezdce s koněm.
  • Trail - Kůň a jezdec musí překonat předepsané překážky (minimálně 6, maximálně 8 překážek) v určitém pořadí. Trail stimuluje překonávání přírodních překážek při průjezdu terénem. Hodnotí se schopnosti koně překonávat překážky bezpečně, bez váhání a v klidu.
  • Western Riding - jezdec a kůň prochází jednoduchou předepsanou úlohu. APHA vypisuje dvě úlohy (Western Riding Pattern 1 a Pattern 2). Honotí se kvalita chodů, provedení letmých přeskoků a celková spolpráce jezdce a koně.
  • Reining - kůň a jezdec absolvují předepsanou reiningovou úlohu obsahující následující prvky: cval na kruhu, spiny, roll-backy, sliding stop a couvání. APHA vypisuje devět různých úloh (Reining Patterns 1 - 9). Hodnotí se přiježděnost a preciznost a předvedených cviků. Kůň musí ocotně reagovat na jemné pobídky jezdce a musí být plně pod kontrolou jezdce.
  • Working Cowhorse - je náročná disciplína sestávající ze dvou částí:
    • Cow-work - práce s živým dobytčetem
    • Reined-work - APHA vypisuje 4 typy úloh (Working Cowhorse Patterns 1 - 4):
      • Cutting - jedná se o dobytkářskou disciplínu, při níž musí kůň oddělit ze stáda jedno dobytče a udržet je odděleně od stáda po určenou dobu. Cutting je založen na samostatné práci koně. Při soutěži se vychází z NCHA pravidel.
      • Calf Roping - jedná se o chycení dobytčete do lasa a jeho svázání. Hodnotí se schopnost koně k práci s dobytčetem a jeho chování od vstupu do arény až po svázání dobytčete.
      • Team Roping - tato disciplína je dobytkářská, kdy se chytá dobytče do lasa. Na rozdíl od předchozí však spolupracují dva jezdci na dvou koních. Jeden z nich chytá dobytče za rohy, druhý za zadní nohy.
      • Team Penning - tým tří jezdců na koních má za úkol vybrat ze stáda tři označené kusy dobytka a zahnat je ve stanoveném limitu do ohrady na druhém konci arény. Vyhrává nejrychlejší družstvo.
  • Pole Bending - jedná se o disciplínu rychlostní. Kůň s jezdcem objíždí na čas 6 tyček a to v určeném pořadí.
  • Barel Racing - je rovněž disciplínou rychlostní. Zde se objíždí tři barely rozestavěné do trojúhelníku dráhou ve tvaru trojlístku. Vítězí ten, kdo má nejlepší čas.
  • Steer Stopping
  • Cow Pony Race
  • Stake Race
Ve třídách Youth a Amateur bývají vypisovány disciplíny, kdy se nehodnotí pouze výkon koně, ale rovněž schopnosti soutěžící osoby koně předvést. Patří sem:
  • Showmanship - předvedení koně na ohlávce
  • Hunt Seat Equitation - disciplína anglického ježdění
  • Western Horsemanship
  • Breakaway Roping
  • Goar Tying

Práce na ranči:

Kromě koní závodních se v USA, zejména ve středu a západu států, ještě používá vysoké procento koní na farmách a rančích pro práci s dobytkem tak jako před sto lety. Tento typ koně se používá k celodenní namáhavé práci s dobytkem. K těmto účelům se vybírají koně pracovních linií, s vrozeným "cow-sense". Koně mívají mohutnou tělesnou stavbu, neboť často musí nosit svého jezdce v sedle celý den. Pro tuto práci se z velké části používají valaši, méně klisny.


Orlovský klusák

4. června 2010 v 17:30 | kiFflik |  Koně




Úvodem...

Ještě dnes je na území bývalého SSSR chována spousta koní pro potřeby zemědělství a dopravy. Zejména ve východních oblastech jsou koně pro hospodářství stejně důležití jako kdysi v počátcích rozvoje mongolské říše. Chová se zde mnoho koní, kteří byli vyšlechtěni v hřebčínech pro zvláštní účely, nebo sloužili k reprezentaci bohaté vrstvy. Orlovský klusák je jedno z nejstarších a nejpopulárnějších plemen v Rusku. Vznikl v 18. století jako lehký tažný kůň a současně jako kůň sportovní.

Původ a historie:

Orlovského klusáka vyšlechtil kníže Alexej Grigorjevič Orlov (1737 - 1808) ve svém orlovském hřebčíně u Moskvy zhruba kolem roku 1780 připářením bílého arabského hřebce Smetanky, získaného od tureckého sultána, k nejlepším dánským, holandským, meklenburským a arabským klisnám. V roce 1788 umístil všechna zvířata do svého nově založeného hřebčína Chrenovoje ve voroněžském kraji, kde pokračoval ve vývoji plemene za pomoci svého správce V.I.Šiškina. Brzy se ukázalo, že nejlepších výsledků dosahují kříženci araba s dánskými a holandskými klisnami (ty měly podíl španělské krve). Z této kombinace vzešel zakládající hřebec orlovského klusáka - bělouš Bars I. Narodil se v roce 1784 a byl to vnuk Smetanky a syn Polkana I, jehož matka byla dánská klisna. Polkan byl jeden z pěti potomků Smetanky. Polkana zkřížili s velkou holandskou klisnou s dobrou kostrou a mohutným svalstvem, která měla nezbytný uvolněný pohyb a energický klus. Tyto vlastnosti Bars I zdědil.
Bars I připouštěl klisny různých plemen, které sám měl v rodokmenu: arabky, holandské a dánské klisny i kříženky arabů s meklenburgy. Další strategií bylo použití příbuzenské plemenitby, a to na potomky jeho synů. Prakticky všichni čistokrevní orlovští klusáci jsou spřízněni s Barsem.
Systematický trénink a stupňující se snaha o zvýšení rychlosti v Moskvě vyústily v roce 1834 zkouškami výkonnosti - rychlosti. Z tohoto důvodu byl orlovský klusák poněkud zatlačen americkým klusákem. Proto byl vyšlechtěn rychlejší ruský klusák, výsledek křížení amerických klusáků s orlovskými. Mezi lety 1890 a 1917 bylo do Ruska dovezeno 156 hřebců a 220 klisen amerického klusáka. Po skončení 1. světové války došlo k dalšímu příbuzenskému křížení orlovských klusáků. Ve 30. letech minulého století byli opět užíváni kříženci amerického klusáka a teprve v roce 1949 byl ruský klusák uznán jako plemeno a ze závodišť vytlačil orlovského klusáka, tradiční a ustálené plemeno.

Popis a charakteristika:

Orlovský klusák je houževnatý a tvarově dokonalý kůň. Je dostatečně velký, hřebci v kohoutku měří asi 162,5 cm, klisny 155,5 cm. Proporce orlovského klusáka jsou vynikající. Malá hlava sice není příliš ušlechtilá, ale u některých jedinců je pěkná. Krk je charakteristicky dlouhý, labutí, vysoko nasazený. Kohoutek je úměrně vysoký. Hřbet je delší, jak bývá u klusáků zvykem, ale bedra jsou svalnatá a kříže široké a mohutné. Standard plemene požaduje délku těla od ramenního kloubu po výběžek sedací kosti 163 cm a obvod hrudníku 183 cm. Nohy jsou dostatečně silné, kostnaté, dobře stavěné a korektní. Hůře stavění koně mají někdy příliš dlouhé nohy, ti lepší však při tom mají dostatečnou hloubku hrudníku. Někdy se projevuje slabost šlach. Toto vše je dědictví po holandských klisnách. Zvětšila se výška na úkor končetin a výsledkem byly dlouhé a slabé holenní kosti. Obvod holeně by neměl byt menší než 20 cm. Zadní nohy a hlezna jsou silná a schopná vyvíjet mohutný odraz. Ocas je nasazen vysoko na poměrně krátké zádi. Za pohybu jej kůň nese vysoko. Převládající barva, která je výsledkem arabského vlivu, je bílá. Černá a hnědá jsou také běžné, ale ryzáci jsou vzácní.
Plemeno má pět základních typů. Jednotlivé typy jsou proměnlivé, podle toho, ze kterého hřebčína koně pocházejí. Nejlepší a nejtypičtější jsou z Chrenovoje. Ostatní např. koně z Permu na Urale, mají méně ušlechtilý vzhled, kdežto typy z Tuly a z Dubrova jsou těžší a svou tělesnou stavbou se blíží spíše tažným koním. Užitečné křížení s jinými plemeny pak přináší širokou paletu zvířat vhodných k nejrůznějším účelům, což je součást chovného programu orlovského klusáka.
V předrevolučním Rusku se orlovský klusák choval asi ve třech tisících hřebčínech a stanicích a ještě dnes je na území bývalého SSSR pravděpodobně více než 30 000 čistokrevných orlovských klusáků.

Využití:

Současný orlov je zlepšený jako dostihový klusák. Důraz se klade na odpovídající výšku a elegantní tělesnou stavbu s dobrými končetinami. Také výkonnost je zlepšena. V minulých letech se výrazně zasloužil o zlepšení jiných plemen. V této roli se uplatňoval silný vliv především na ruská plemena. Přispěl k vývoji donského a terského koně, ruského klusáka a některých těžkých plemen. Těžší typy orlovských klusáků ze zapřahají do ruské trojky. Jsou zapřaženi tři koně vedle sebe. Prostřední kůň, koreň, kluše, postranní, příslušně vyvázaní, musí cválat, aby s ním udrželi tempo. Vycvičit koně do ruské trojky je velmi náročné.

Lusitano

3. června 2010 v 19:31 | kiFflik |  Koně











Úvodem...

Lusitano je portugalská "verze" přeslavného andaluského koně, i když se zde projevují určité rozdíly. Lusitano je například o hodně "nohatější" než andalusan - jinými slovy "mezi tělem koně a zemí prosvitá více denního světla".

Původ a historie:

Až do doby poměrně nedávné byli koně chovaní na Iberském poloostrově považováni za jediné plemeno. Teprve na počátku 20. století se obě země rozhodly, že si založí nezávislé plemenné knihy. Lusitano i andaluský kůň mají stejný genetický základ, je však pravděpodobné, že vzdáleným předkem lusitana je arabský kůň. Oficiální název lusitana platí až od roku 1966 a je odvozen od jména Portugalska (Lusitania) ve staré latině.

Popis a charakteristika:

Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. Průměrná výška je 157 cm, někteří hřebci však mohou dosahovat výšky až 162 cm. Hlava je malá, dlouhá a jemná s malými ušnicemi a jemnými žuchvami. Profil je poněkud vyklenutý a v čelní části je hlava nápadně široká. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají belouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci. Plece jsou poněkud strmější, kůň má díky tomu vysokou akci nohou. Krk je půvabný, typicky andaluský. Kohoutek jen zřídka ostře vystupuje, většinou je nízký, ale i tak dobře završuje plece. U mnohých představitelů plemene je obvod hrudníku menší, než lze očekávat u tak masivního a atletického koně. Krátký hřbet, pevná bedra a šikmá záď vynahrazují některé proporcionální nedostatky. Lusitano má příliš dlouhé holeně, které přispívají k celkovému "nohatému" vzhledu koně. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Hříva a ohon jsou bohaté, jemné a vlnité, ohon je nasazen nízko.

Využití:

Lusitano byl kdysi jezdeckým koněm portugalské kavalerie. Používali ho na lehkou zemědělskou práci, na ježdění i jako kočárového koně. Slávu si získal jako partner portugalského bojovníka s býky zvaného rejoneador. V Portugalsku býka nezabíjí a pro koně by byla ostuda utrpět zranění. Proto se velice cenění koně rejoneadorů trénují v nejrůznějších pohybech. Čelit útočícímu býkovi a zpracovávat rozzuřené zvíře vyžaduje obrovskou odvahu a pohyblivost - vlastnosti typické pro lusitana.
Lusitano je velice ochotné, vnímavé a inteligentní zvíře, proto se dobře hodí pro Haute Ecole. V důsledku toho poždadavky na jeho drezurní využití narůstají. I když musí být lusitano rychlý a vyvážený, chody má vznosné, což samozřejmě není na škodu jeho využití v terénu, v kočáře, anebo při drezuře.
Jak po staletí dokazovali, jsou lusitanové velmi učenliví. S jejich pyšným držením těla a pozoruhodnou radostí ze života se znamenitě hodí pro vysokou školu. Jsou však vhodní i pro skokové soutěže. Lidé, kteří s nimi pracují, hovoří o velkém porozumění, které se mezi koněm a člověkem rychle vyvine.

Lipicán

3. června 2010 v 19:28 | kiFflik |  Koně


















Úvodem...

Jsou krásní, lipicáni... refrén písně Hany Hegerové to říká jasně. Lipicáni jsou pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Protože jsou krásní - ale nejen proto. Bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě. Svědčí o tom staré lidové rčení: "Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém." Bělouši patřili k výsadám kralů. Za pradávných časů bývali chováni v posvátných hájích. Asi nejproslulejším ze všech bílých koní je lipicán.
Lipicán je tak dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou, že si témeř nelze představit jedno bez druhého. Ve skutečnosti se však tito bílí koně chovají skoro na celém územi někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské jezdecké školy v rakouském Piberu. Plemeno se dosud chová v slovinské Lipici, odkud pochází. Drsná vápencová divočina podstatně ovlivnila jecho charakter. Chov lipicána se v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž do Ameriky a Austálie.

Vysvětlení názvu:

Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.

Původ a historie:

Pověstný hřebčín založil regent Karel Štýrský v roce 1580. Lipica je tedy jen o rok mladší než naše starobylé Kladruby nad Labem. Ostatně císař Rodolf II. který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem zmiňovaného Karla Štýrského...
Karel Štýrský měl za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola (španělská proto, že užívala španělské koně), založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce. Devět španělských hřebců a 24 klisen, představitelů plemene, které dominovalo jezdectví až do 18. století, bylo do Lipice dovezeno z Iberského poloostrova. Španělští koně se tu nejen uchovali ještě po celé 18. století, ale také se dováželi. Avšak starý typ bylo stále těžší získat, a proto se často do chovu vpouštěli koně z Itálie (jako neapolitáni z Polesiny, Neapole), z Německa a z dánského Královského hřebčína Frederiskborgu. Všechny tyto chovy byly též budovány na podkladě španělských koní. Konečně v 19. století se projevil silný arabský vliv prostřednictvím bělouše Siglavi, který byl do hřebčína v Lipici zařazen roku 1816 jako 6-letý. Příležitostně také docházelo k pokusům využít v chovu plnokrevníky, ale výsledky nikdy nebyly dobré.
Celkem bylo šest hlavních hřebců - zakladatelů slavných kmenů. Byli to:

PLUTO

Bělouš, narozený roku 1795, kůň čistě španělského původu získaný z dánského dvorního hřebčína.

CONVERSANO

Černý neapolitán, narozený roku 1767.

FAVORY

Plavák, narozený roku roku 1779 v kladrubském hřebčíně.

NEAPOLITANO

Hnědák z Polesiny, narozený roku 1790.

SIGLAVI

Originální arabský hřebec narozený roku 1810, importovaný přímo z pouště.

MAESTOSO

Kladrubský bělouš narozený roku 1773 v Kladrubech.
Z původních 23 rodin dosud v Piberu existuje 14. V Piberu se pro Španělskou školu koně chovají od roku 1920, jen v době 2. světové války byl chov přesunut do bezpečí, a to do Houstoně na Šumavě v Československu (tehdy zabrané Německem). O záchranu tohoto chovu se významně zasloužil plukovník Hubert Rodolfski, bývalý důstojník čs. armády, pozdější velitel hiposložek armády německé.

Popis a charakteristika:

Krasová oblast a její kamenitá půda v okolí Lipice výrazně ovlivnily charakter plemene a dodaly mu vysoké kvality.
V lipickém hřebčíně bylo vždy zvykem chovat bělouše, protože ti se jevili pro důstojnost císařského domu jako nejvhodnější. Samozřejmě, že zde existovali, a to až do 18. století i koně jiných barev. Obraz George Hamiltona z roku 1727 představuje chovné klisny z Lipice, mezi nimiž jsou vranky, hnědky, plavky i klisny krémové včetně drobně skvrnitých. Pozdější rytiny, patrně od Ridingera, zachycují i koně skvrnité, piebaldy a skewbaldy. Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí - hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Příležitostně se vyskytují i hnědáci, kteří se však do dalšího chovu nezařazují. Je tradicí vždy jednoho hnědáka chovat přímo ve Španělské škole.
Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene.
Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.
Hlava lipicána je obvykle velice hezká, mírně klabonosá a pěkně zavěšená na krku. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Kohoutek je často méně výrazný a plece je v souladu s jeho tvarem, který stejně dobře vyhovuje pro zápřah i pro ježdění. Důsledkem toho jsou chody spíše vysoké, než dlouhé a nízké. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.

Povaha:

Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.

Využití a sport:

Lipický kůň se využívá ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Předcházela jí akademie pro vzdělávání a přípravu mladých šlechticů v jezdeckém umění založená roku 1572 při habsburském císařském dvoře. Původně nešlo o drezurní soutěže, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. "Španělskou" začala být jezdecká škola ve Vídni nazývána proto, že se tu nejdříve začalo používat koní španělských, tenkrát pro tuto přípravu nejvhodnějších. Lipicáni přišli až později. A také původní škola byla v roce 1735 nahrazena novou. Tato jezdecká škola vznikala v době největšího rozkvětu rakouso - uherské monarchie, přežila její rozpad, dvě světové války a existuje dodnes. Rakousko ji zachovává jako součást svého kulturního dědictví. Pravý milovník by si toto nádherné koňské divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých kříšťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou či Bizetovou hudbou. Tady jsou právě lipicáni, zásadně bílí hřebci, cvičení k vysoké drezuře. Každoročně do zdejší koňské akademie přichází z Piberu kolem deseti tříapůlletých hřebců. Sedlají se však až ve věku pěti let. Do té doby mají dostatek času, aby přivykli prostředí a tréninku.
Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.

Výcvik lipicánů:

Výcvik je dlouhodobý. Kůň se nejprve učí chodit v přirozeném postavení, dosahovat rovnováhy a nakonec se požaduje umělé vzpřímení, velké zaúhlení kloubů a dokonalá pravidelnost chodů. Závěr základního výcviku tvoří piaffa, což je krok na místě. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Koně musí vzbuzovat dojem, jako by tančili na hudbu. Koně se učí pasáž, což je jakýsi "vydržený klus", vzpomalený a majestátní, vycházející z přirozeného pomalého volného pohybu hřebce.

Nejobtížnějšími cviky jsou figury nad zemí, tzv. airs. Jsou považovány za nejvyšší vrchol jezdeckého umění. Nejprve se nacvičují tzv. z ruky. Znamená to, že jezdec je na zemi a pracuje s koněm pouze na otěžích nebo na lonži. Skoky, které jsou později prováděny, ať už s jezdcem, nebo bez něho, mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta nebo kapriola.

Levada

Při levadě kůň sevře zadní nohy, přikrčí je, přenese na ně váhu těla a jeho přední část zvedne do vzduchu. Přední nohy jsou pokrčeny pod tělo. Kůň působí, jako by se chtěl vzpínat, ale nohy má skrčené. V této pozici musí setrvat několik okamžiků.

Kurbeta

Je to vlastně post levady, ale v této pozici kůň několikrát skočí dopředu, aniž by se předníma nohama dotkl země.

Krupáda

Krupáda je cvikem nad zemí. Zase je výchozí postoj z levady, při odskoku dopředu přitáhne zadní nohy pod tělo.

Kapriola

Kapriola, neboli kozí skok, je nejtěžším skokem. Kůň zvedne předek, zadní nohy přidřepne těsně k zemi a pak odskočí směrem nahoru a kupředu. V okamžiku, kdy je tělo v horizontální pozici nad zemí, kůň obě zadní nohy vymrští dozadu. Zajímavé je, že při předvádění těchto cviků jezdci obvykle nemívají třmeny.

Irský tinker/Cob

3. června 2010 v 19:20 | kiFflik |  Koně

















Úvodem...

Když se řekne Irsko, všem se nám vybaví asi špičkoví dostihoví koně a kouzelná příroda se šťavnatými pastvinami, jako stvořenými pro chov těch nejlepších koní. Ač se to zdá neuvěřitelné, v Irsku nevzniklo mnoho původních plemen. Nejznámnějším je asi půvabný connemarský pony. Pak je tu samozřejmě irský tažný kůň, který však není uznaným plemenem, ale pouze typem koně. Jeho křížením s plnokrevníkem vznikají ti nejlepší hunteři a koně pro soutěže všestrannosti. A pak je tu šedá eminence - pohádkově krásný irský tinker, atraktivní svým strakatým zbarvením a bohatou hřívou, ohonem a rousy. Stejně jako irský tažný kůň, ani tinker není plemenem, ale prozatím jenom typem koně. Koně, který je víc než jen zajímavý. Proto se mu budeme věnovat trochu více...

Původ a historie:

Původ irského tinkera není zcela jasný. Před nedávnem nebyl příliš znám ani v Evropě a nemá svou vlastní plemennou knihu. Na jeho vzniku se zřejmě podíleli shirové, clydesdalové, welsh cobové, fellský a daleský pony. Tito strakatí koně pocházejí z Irska, Anglie a Walesu. Ve své domovině jsou též nazýváni Backys, Irish Coloured Cob a Gypsies. Když se podíváme ve slovníku na význam slova tinker, zjistímem že je to dráteník a gypsies jsou cikáni. Obě slova jsou velice důležitá a osvětlují dávnou minulost těchto koní. Dráteníky totiž byli již od středověku právě irští cikáni a chudí kočovníci, kteří se zasloužili o vznik tinkerů. Tito lidé měli rádi vše pestré a barevné, proto nebylo divu, že si velice oblíbili strakaté koně. Šlechta ve středověku považovala strakoše za bezcenné a dokonce takto zbarvené jedince přenechávala zdarma cikánům. Za účelem vylepšení chovu se někdy pod rouškou tmy vydávali cikáni se svými klisnami na tajné výpravy do ohrad za dobrými hřebci a přilitím kvalitní krve se rodili stále lepší strakatí koně. Byli odchováváni velice tvrdě, své majitele vozili po celé zemi, zapřaženi v typických vozech a často museli vyžít jen z toho, co rostlo podél okrajů cest Cikáni však měli mnoho znalostí o ošetřování nemocných koní a věděli si rady i se zkaženými koňmi. Po vyléčení či nápravě je lacino - avšak se ziskem - prodávali. Během let se strakoši i jejich majitelé dostali do podvědomí lidí a když anglický král James II. vydal v roce 1685 povolení, které umožňovalo cikánům prodávat tyto koně, nastal čilý obchod. Velký koňský trh se konal v červnu (a dodnes koná) v Appleby, kde bývá na prodej kolem 4000 - 4500 koní a ceny se dnes pohybují mezi 1500 - 6000 librami. Další trh, kde se prodávají tinkeři, byste mohli navštívit koncem srpna v Ballyastle (Ulster), což je nejstarší koňský trh v Irsku, konaný již od počátku 15. století.
V době průmyslové revoluce (1880) začali cikáni vyměňovat tinkery za mohutnější tažné koně, kteří uvezli větší náklady. Strakoši se tak dostávali na okraj zájmu. Další velké změny přišly s 2. světovou válkou, tehdy si cikáni oblíbili jiné zbarvení a preferovali tygry (hermelíny). Dosáhnout tohoto zbarvení však bylo obtížné a tak se časem vrátili zpět ke koním s velkými skvrnami. Nejoblíbenšjší bylo zbarvení černobílé a hnědobílé, protože takovíto koně byli dobře viditelní v noci na silnicích. Skvrny pomáhaly i při identifikaci ukradených koní, protože byly jedinečné u každého koně.
Brzy i další lidé začali tinkery považovat za atraktivní a začalo se s nimi více obchodovat. Dnes můžeme hovořit o "tinkerboomu", strakoši jsou hromadně vykupováni a dováženi do Evropy, kde si už získali nejedno koňařské srdce.

Popis a charakteristika:

Kohoutková výška tinkerů se pohybuje mezi 135 - 158 cm, v současné době se chová v lehčím tažném typu a pony typu. Odborníci mají problém je přiřadit k určitému druhu - jejich výška je sice menší, tělesná stavba však odpovídá chladnokrevníkovi. Typickým znakem je černobílé nebo hnědobílé zbarvení, občas se vyskytnou i vraníci s odznaky. Mají bohatou hřívu, silně ožíněný a velmi dlouhý ocas a bohaté hedvábné rousy.
Tinker je velice odolný, ve své domovině je chován celoročně venku, dobře snáší volné ustájení a nemá aklimatizační problémy. Nejraději je ve společnosti jiných koní, protože má vyvinuté sociální cítění. Zajímavá je i jeho láska k vodě, pokouší se "vykoupat" i v malé kaluži. Srst není třeba příliš upravovat, při plísních kůže pomůže pravidelné mytí. Rousy se musí udržovat v čistotě denním kartáčováním. Před výstavou je třeba rousy umýt a vetřít do nich jemné piliny, které je vybělí a načechrají.

Povaha:

Povaha tinkera je velmi dobromyslná a rozvážná. Koně mají pevné nervy, ve vypjatých situacích však můžou být tvrdohlaví. Člověkem jsou snadno ovladatelní.

Využití a sport:

V Irsku je tinker vnímám jako hodnotný pracovní kůň, pro kterého zatím není ustanoven chovatelský řád. Dodnes tam existují "půjčovny koní", ve kterých Vám zapůjčí koně i s vozem a můžete prožít dovolenou jako kočovný cikán. V Evropě patří mezi "hobby - koně", tj. koně pro volný čas. Může chodit pod sedlem i v zápřeži a bývá využíván i pro hipoterapii.

Hannoverský kůň

3. června 2010 v 13:11 | kiFflik |  Koně





Úvodem:

Hannoverský kůň, vždy s výžehem ve tvaru stylizovaného H, patří k nejpočetnějším a nejznámějším evropským teplokrevníkům. Na vzniku plemene měl značný podíl hřebčinec v Celle, založený v roce 1735 na popud Jiřího II., kurfiřta hannoverského a krále anglického (1727 - 1760) "ku prospěchu našich poddaných." Dnes hřebci z hřebčince v Celle zapouštějí kolem 12 000 klisen ročně.

Původ a historie:

Hannoverší koně se těšili hojné královské podpoře ještě před založením hřebčince v Celle. Bílý hannoverský kůň zdobil štít s erbem kurfiřta Ernesta Augusta (1629 - 1698) a slavní královští krémoví hannovaráni (bíle narozeni bělouši) se světle kávovými hřívami a ohonem se z podnětu manželky kurfiřta Sophie chovali v královské rezidenci v Herrenhausenu. Pozůstatky tohoto chovu - kočároví koně, sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V.
V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Původně zde bylo 13 černých holštýnů, vytvářejících základ chovu, kteří měli převládající vliv v hřebčinci i pro příštích 30 let. Později došlo k dalšímu dovozu plnokrevníků. Tak vznikl lehčí a mnohem pohyblivější kůň, dostatečně vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro práci pod sedlem, přesto ještě dosti silný pro většinu prací na poli. Ke konci 18. století bylo ve stavu sto hřebců. Mezi nimi, a to k zušlechťování populace, byli též hřebci východopruští, andaluští a frederiksborgští.
Během napoleonských válek byl chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30. Stav doplnil větší počet dovezených anglických plnokrevníků a meklenburských koní.
Od poloviny 19. století vzrůstal vliv plnokrevníka (na 35%) a následkem toho se koně stali příliš lehkými pro zemědělské použití. Proto došlo ke snižování využití plnokrevníků a více byly využívány těžší typy původních linií v rámci plemene.

V době první světové války bylo v Celle 350 hřebců a v roce 1925 jejich počet vzrostl na 500. K ustájení všech těch koní se využíval jiný hřebčinec v Osnabrücku-Eversburgu a jako pobídka k dalšímu chovu hannoverských koní bylo v této oblasti rozmístěno dalších 100 hřebců. Osnabrück-Eversburg zůstal v činnosti až do roku 1961. Mezi světovými válkami počet hřebců vhodných k chovu kolísal a v různých oblastech se vyhraňovaly různé typy, odchylné od původního plemenného typu. Po druhé světové válce se do Celle dostali během své pouti z východního Pruska někteří trakénští koně a byli chovatelsky využiti. Aby uspokojili novou poptávku po vysoce kvalitních jezdeckých a sportovních koních vyvinuli chovatelé v roce 1960 cílevědomé úsilí. Úspěch těmto novým snahám zajistilo využití trakénských koní a plnokrevníků, ktyří byli v té době ve stavu v hřebčinci v Celle. Měli zušlechťující vliv, a to korekcí exteriéru z těžkých hannoveránů a zvýšením jejich pohyblivosti.

Povaha:

Temperament je vyrovnaný. Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Tyto vlastnosti se velice zdůrazňují.

Využití:

Jsou to proslulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují také jako skokani.

Popis a charakteristika:

Moderní hannoverán měří v kohoutku 160 - 168 cm. Má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.
Přidání krve plnokrevníka dodalo ušlechtilost hlavě všestranného zemědělského koně, která byla před tím těžká a poměrně hrubá. Současní hannoverští koně mají hlavu lehčí, středně velkou a ostře modelované rysy. Oči jsou velké, živé a inteligentní. Krk je dlouhý, ušlechtilý a široce nasazený. Přechází do mohutných šikmých plecí. Kohoutek je velmi výrazný. Hřbet je středně dlouhý, má zvláště široká a pevná bedra. Záď je mimořádně osvalená. Ocas je dobře nasazen a kůň ho nosí vysoko. Charekteristickými znaky hannoverského koně je hloubka hrudníku, a příkladná stavba žeber. Kůň má velmi pevně stavěné tělo, ale není to znak, který by podporoval rychlost. Fundament nohou je kostnatý, korektní a holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno. Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby ve špatném utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.

Hafling

3. června 2010 v 13:10 | kiFflik |  Koně











Úvodem...

Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.

Název plemene:

Haflinger

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie:

Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.
Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.
Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.
V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

Popis a charakteristika:

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.
Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.
Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."
Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.

Chov haflinga:

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.
Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.
Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.
Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

Využití a sport:

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.
Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.
K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.

Hackney

3. června 2010 v 13:07 | kiFflik |  Koně






Úvodem...

Hackney a jeho příbuzný hackney pony jsou nepochybně nejpůsobivější koně do zápřahu na světě. Hackney má vynikající stavbu a jeho skvělý jedinečný pohyb se popisuje jako "extrémně nenásilný", "elektrický a vrcholně křepký" a působí "dojmem až mystické, nepopsatelně uvolněné rovnováhy". Částečně je tento výjimečný pohyb získán pečlivým výcvikem, ale především je vrozený a upevněný selekcí na základě krve klusáků, od nichž byl odvozen již v 18. století...

Původ a historie:

Hackneyský kůň se vyvinul z velkých klusáků v 18. a 19. století, kdy byli klusáci v Anglii tradicí a svými charakteristickými znaky ovlivnili mnoho plemen v Evropě a některá význačná i v USA. Slovo hackney pravděpodobně pochází h francouzštiny. SLovo haquéne zamená v současnosti mimochodníka, ale dříve mohlo označovat i jezdeckého koně. Také "hackney" označovalo ve středověku jezdeckého koně.
Ve Spojeném království existovaly dva typy klusáků, označovaní také jako cestovní koně (roadsteři), a to norfolský a yorkshirský. Oba pocházeli ze společného předka, Original Shalese, narozeného v roce 1755 z hackneye, neboli jezdecké klisny po Blazeovi. Blaze, který se považuje za "hlavní postavu první kapitoly geneze velkých klusáků", byl synem Flying Childerse, prvního vynikajícího dostihového koně (viz. Galerie velikánů). Ten byl pravnukem Darleye Arabiana, jednoho ze tří hřebců - zakladatelů anglického plnokrevníka. Blaze se také spojuje s americkým jezdeckým koněm prostřednictvím svého prapravnuka Massengera. Predevším Blazeův syn Shales a jeho dva synové Driver a Scot Shales, společně s dalším koněm Marshlandem, který měl Scot Shalese v rodokmenu z obou stran, ovlivnili norfolského klusáka. Jejich potomci křížení s yorkshirskými klisnami, vytvořili pak severní klusácké kmeny.

Dnes již krajové varianty vymizely a nejlepší vlastnosti se uchovaly v elegantním moderním hackneyovi. Společnost pro hackneye byla založena v Norwichi v Anglii v r. 1883. Výsledky prvních klusáků, kteří ještě závodili pod sedlem, dlouho předtím, než se začali zapřahat, byly velmi výrazné, a tak jejich potomci získali svou mimořádnou odvahu a životnost. Bellfounder, pocházející z linie dostihových koní Eclipse, klusal 3 km za 6 minut a 16 km urazil za 30 minut. Jeho matka Verlocity urazila 25 km klusem za 1 hodinu. Klisna Phenomena, který byla dcerou norfolského Phenomenona, měřila jen 142 cm, ale klusem urazila vzdálenost 27 km za 53 minut a v roce 1832 Nonpareil ujel 160 km za 9 hodin 56 minut a 57 sekund.

Popis a charakteristika:

Hackney má měřit 152 - 155 cm, v USA se povoluje výška do 160 cm i více. Hlava je malá, velmi úhledná, s rovným profilem, velkýma očima, krátkýma šipačatýma ušima a bystrým výrazem. Chřípí je malé, jemné a kvalitní. Hlava je hrdě nesena na na silném, obloukovitém krku. Plece jsou silné, kohoutek málo výrazný, hřbet a záď delší, ale svalnaté a kulaté. Ocas musí být nasazený i nesený pěkně vysoko. Silné nohy mají pružné klouby a krátkou spěnku, kopyta jsou okrouhlá, tvrdá a poměrně malá. Při odpočinku stojí hackney pevně a stabilně, přední nohy má posunuté dopředu a zadní dozadu, aby zabral co nejvíce prostoru. Srst je neobyčejně hedvábná a jemná, ve zbarvení je hackney většinou hnědák nebo ryzák, někdy i vraník. Elegantnost chodů je při posuzování hackneye prvořadá. Musí být rovné, pravidelné bez vytáčení anebo pohazování nohou ze strany na stranu.

Využití:

Původním úkolem hackneye bývalo tahání drožek, omnibusů a lehkých kočárů. Dnes je plemenem oblíbeným nejen v Anglii, chová se například i v Severní Americe. Znamenitě se hodí k tahání vozíků a kočárků k rekreačním účelům, ale stejně dobře se osvědčuje i při přehlídkách a soutěžích vozatajského umění. Klusácké soutěže mu nevyhovují, přece jen není na dráze dostatečně rychlý. Jako reprezentační tahoun je však pro svůj pěkný vzhled a působivý krok nenahraditelný. Na evropském kontinentě ho však vídáme zřídka.

Fríský kůň

3. června 2010 v 13:04 | kiFflik |  Koně













Úvodem...

Každý zná černobílý fríský skot, chovaný na severním pobřeží Holandska a vyvážený do světa. Fríští koně jsou známí méně, i když ve vlasti je jim věnována vroucí láska a velká pozornost. Ve skutečnosti černý frís, pocházející patrně z divokých lesních koní, zaujímá v koňské hierarchii Evropy mimořádně významné místo. Ovlivnil mimo jiné i četná britská plemena jako felleského či daleského poníka a shira.

Původ a historie:

Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.

Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

Popis a charakteristika:

Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm. Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší.

Využití a sport:

Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.