Květen 2010

Belgický chladnokrevník

31. května 2010 v 7:04 | kiFflik |  Koně









Úvodem...

Belgický chladnokrevník je jedním z nejvlivnějších a dnes také nejslavnějších evropských těžkých plemen. Ve středověku byl znám pod jménem flanderský kůň a hrál významnou roli při vývoji chladnokrevných plemen jako clydesdala, shirského koně, suffolka a také našich chladnokrevníků. Pravděpodobně také posloužil o století dříve při zvětšování formátu předchůdců irského tažného koně...

Název plemene:

Race de traib belgique

Vysvětlení názvu:

Označení belgický chladnokrevník je poměrně nové. V 19. století začali takto belgičtí chovatelé označovat prošlechtěné jedince starobylých plemen, především brabanta, a začali mu říkat race de traib belgique - belgický pracovní kůň. Označení se vžilo kolem roku 1850 a o dvě desetiletí později se ustálily tři hlavní krevní linie.

Původ a historie:

Belgický chladnokrevník má starobylé kořeny, považuje se za přímého potomka západního lesního koně. Tato zvířata dobře znali i Římané a sám Caesar se o jejich kvalitě zmínil ve svých zápiscích o válce galské. Původně měla každá z belgických provincíí vlastní typ těžkého koně - Brabant, Flandry a další. Spřízněný je také původní arden a na základě brabanta později vychovaný holandský chladnokrevník. Ve středověku prožívali chladnokrevníci z území dnešní Belgie velký rozkvět, jako rytířští a váleční koně se dostávali do okolních zemí a značně ovlivnili většinu starých chladnokrevných plemen Evropy. V 19. století se do chovu dostávali importovaní koně angličtí, ale belgičtí chovatelé svébytnost plemene uhájili. Rozdílné místní typy zušlechtili a vyrovnali, takže v druhé polovině minulého století již existoval blegický kůň dnešního typu, proslulý neobyčejnou silou a kvalitou nohou.
Objektivně vzato, nemá belgický chladnokrevník žádnou dlouhou historii. Plemenná kniha vznikla teprve v roce 1886. Jeho kořeny sahají sice do starověku, ale to vše se týkalo jiných, dnes již málo známých nebo dokonce vymizelých plemen. Belgik je v podstatě moderní plemeno, vyšlechtěné na základě starých, osvědčených a výkonných koní. V linii Gros de la Dendre byli mohutní hnědáci po hřebci Orange I., v linii Gris du Hainaut bělouši, plaváci, ryzáci nebo červení bělouši po hřebci Bayardovi a třetí dostala jméno Colosses de la Mahaique a je po hnědákovi Jeanu II. Ta patří k největším belgikům. Belgický kůň se v II. polovině 19. století vyvážel téměř do všech evropských zemí a vydatně přispěl k rozvoji evropských chladnokrevníků. V té době totiž belgičtí koně sklízeli úspěchy na mezinárodních soutěžích. Hřebec Brilliant, syn Orange I., zvítězil na mezinárodním šampionátu v Paříži v roce 1878 a své vítězství zopakoval v následujících letech v Londýně, Lille a Hannoveru. V roce 1900 se jeho vnuk, Reve d´Orm stal světovým šampionem a po něm Avenir d´Herse dokonce superšampionem. Ve 20. století však rozvoj motorové dopravy a válečné události způsobily pokles zájmu o jejich chov poklesl a v jiných evropských zemích převládli chladnokrevníci místního původu, u nás například český a moravský chladnokrevník a jeho kříženci.
Zájem o chladnokrevníky se dosud udržuje hlavně z reklamních důvodů, například v Německu a potom v zámoří, hlavně v USA.
Pro nás je belgický kůň, především ardenského rázu, jedním z nejvýznamnějších plemen, protože se dovážel již od poloviny 19. století a čistokrevně se choval především v Netolicích vedle českého chladnokrevníka, na jehož zušlechtění se vydatně podílel. Stádo chladnokrevných koní na podkladě belgické krve se chovalo také v Nemošicích. Po první světové válce nastal rozvoj chladnokrevníků a dováželi se zajména belgičtí hřebci z Belgie a Holandska. V roce 1924 se v Čechách chovalo 197 belgických hřebců. Po druhé světové válce již klesal zájem o chov chladnokrevníka, koně belgického chovu se udržovali hlavně v západních Čechách. Od 60. let 20. století chov stagnoval a v 70. letech se již chladnokrevníci chovali hlavně v hřebčínech Státních lesů pro přibližování dřeva. Byli to však hlavně norici, jen v Bezvěrovském hřebčíně působil belgický hřebec, hnědák s výraznou vlohou zbarvení červeného bělouše. Na Moravě byli belgici chováni mezi světovými válkami v Tlumačově, kde působili originální belgičtí hřebci, zejména Marquis de Vraimont. V poválečné době však chov v tlumačově pozvolna upadal a teprve koncem 20. století se znovu uplatnily belgické linie Agripa a Subrén.

Popis a charakteristika:

Belgický chladnokrevník je těžký pracovní kůň mohutné kostry a osvalení. Hlava je v poměru k tělu malá, silný, klenutý krk má výrazný hřeben. Trup je hluboký, záď louplá (s výrazným žlábkem). Zbarvení belgika je proměnlivé podle jednotlivých linií, podstatná je však vynikající povaha, pro kterou se využíval k zlepšování jiných chladnokrevných koní.
Belgik je vysoký, v kohoutku měří 158 - 165 cm, avšak výjimkou nejsou ani koně přes 170 cm vysocí. Na rozdíl od jiných chladnokrevníků má poměrně krátký, velmi kvalitní hřbet, hluboký trup a nápadně svalnaté plece. Kohoutek je dost nevýrazný, zato záď vysoká v kříži dozadu skloněná. Ocas je nízko nasazený a často se dříve zastřihoval, aby vynikl tvar zádě. Nohy jsou poměrně krátké, silné, s kvalitními klouby a pevnými, dobře utvářenými kopyty. Nevýhodou bývá někdy větší lymfatičnost. Na nohou je krátký rous. K původnímu zbarvení patřili dnes již vzácní červení bělouši s tmavými znaky, dnes jsou nejběžnější hnědáci a ryzáci se světlou hřívou. Plaváci jsou vzácní, bělouši se z chovu téměř vytratili a vraníci nikdy nebyli hojní.

Povaha:

Belgik je velmi klidný, spolehlivý a pracovitý kůň. Je snadno ovladatelný, vytrvalejší než jiní chladnokrevníci a je velmi učenlivý. Právě proto se získal tak velkou oblibu a používal se k zlepšení jiných plemen.

Využití:

Belgik byl od samého počátku pracovní kůň, jak ukazuje již původní název plemene a osvědčoval se v dopravě, zemědělství i při práci v lese. K přibližování dřeva se ostatně užívá i dnes, protože při této náročné práci uplatňuje svou vysokou inteligenci a spolehlivost. Vyznačuje se pevnou konstitucí a spolehlivým zdravím, je poměrně nenáročný na ošetření a na chladnokrevné plemeno je relativně dlouhověký. Jinak je oblíben pro reklamní a reprezentační účely, patří k plemenům, které si chovají velké pivovary a jiné podniky, využívající tradice k reklamě. Díky své velké síle a inteligenci se toto plemeno využívá i při různých soutěžích v tahu a na přehlídkách. Má totiž výborný prostorný krok a díky svému soumeřnému exteriéru a pěkné výrazné hlavě působí za všech okolností velmi dobře. Ze sportovních důvodů se chová právě v USA a některých jiných oblastech, kde si koně různých typů v poslední době získávají oblibu. U soukromníků si toto plemeno získává trvalé postavení především výbornou klidnou povahou, díky které se s ním mohou cítit bezpečně i malé děti.

Appaloosa

30. května 2010 v 20:02 | kiFflik |  Koně










Úvodem...

Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...

Vysvětlení názvu:

Název plemene je odvozen od říčky Palouse, která se vlévá do Hadí řeky u níž žili indiánští chovatelé koní kmene Nez Percé (z franc. Propíchnuté nosy).

Původ a historie:

Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.
Appaloosa byla omezena na poměrně malé území v severochýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a Idahu. Tato oblast je poměrně suchá, drsná a málo schůdná, jen říční údolí poskytují lepší podmínky. Koně se do této oblasti dostali z Mexika, zřejmě prostřednictvím sousedního kmene Šošonů. Šlo jistě o omezený počet zvířat, takže se zde upevnilo přirozené plemeno s charakteristickými znaky, které nemá na světě obdoby. Indiáni kmene Numipu věnovali svým koním mimořádnou pozornost a uplatňovali velmi správné chovatelské zásady. Od roku 1730 cílevědomě šlechtili koně, včetně kastrování hřebců, kteří nesplňovali požadovaný standard a prodej nevyhovujících klisen jiným kmenům. Ačkoliv barvě odznaků koní přikládali podobně jako jiné indiánské kmeny veliký význam, Nez Percéové požadovali především skromné, vytrvalé pracovní koně, kteří by se hodili i pro válečné účely a k lovu. V roce 1806 je o nich zvláštní zmínka ve zprávě z výzkumné cesty Lewise a Clarka k Tichému oceánu; kvalitu koní Nez Percéú náležitě ocenili. Plemeno však bylo téměř vyhlazeno o 70 let později...
Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Club, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Club). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat.

Popis a charakteristika:

Appaloosa je přirozené plemeno, ustálené v extrémních podmínkách. Charakteristickým znakem je krátká a řídká hříva a slabě ožíněný ocas, což je přizpůsobení pohybu v trnitých křovinách. Právě tento znak je však těžké v chovu udržet, není dominantní. Původí appaloosa byl poměrně drobný kůň s velmi suchou stavbou a vynikajícími končetinami, zejména tvrdým kopytem. Šikmá plec zaručuje lehký, dlouhý a pružný krok. Toto plemeno vyniká snadnou orientací a obratným pohybem i v zarostlém a kamenitém terénu.
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 150 cm, původní koně byli asi o 5 - 10 cm nižší. Obvod hrudníku je poněkud menší, pod 180 cm, obvod holeně asi 20 cm. Typickým znakem appaloosy je dobře viditelné bělmo kolem celé duhovky, skvrnitá kůže na chřípí a kolem genitálií, pestré zbarvení srsti a černo-bíle svisle pruhovaná kopyta, která jsou údajně mnohem pružnější než jednobarevná. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. Jako u nejlepších honáckých koní je i tělo appaloosy kompaktní s dobře klenutými žebry. Délka krku je přiměřená tělu. Kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok. Záď je mohutná, především u koní s přikříženou krví amerického honáckého koně. Appaloosa má pět základních typů zbarvení, někdy se jako zvláštní typ udává šesté zbarvení - dešťové kapky (raindrops).

Zbarvení:

  • leopard (nesprávně tygr, správněji hermelín) - převážně bílý s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle
  • sněhová vločka (snowflake) - je naopak tmavé zbarvení s bílými kulatými skvrnami po těle, nejhustěji na zádi
  • mramorový (marble) - má rozseté pestré skvrny po celém těle
  • deka (blanket) - je označení pro tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skvrnité
  • jinovatka (frost) - má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle, ale skvrny nejsou pravidelné, nýbrž větvené.
  • dešťové kapky (raindrops) - bílý kůň má po sobě tmavě skvrny protáhlého tvaru, připomínající slzy
Zbarvení appaloosy je však velmi proměnlivé, někdy je blanket kombinován s raindrops a podobně. Je to zbarvení velmi atraktivní a tak ustálené, že se prosazuje i při křížení s jinými plemeny, například s americkým honáckým koněm, s americkým ponym nebo s coloradským rančerským koněm. Ovšem dnes se objevuje toto zbarvení i u velšských pony a jiných evropských koní. Zbravení appaloosa tedy již není vyhrazeno tomuto jedinému plemeni.

Povaha:

Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.

Využití a sport:

Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně.
Tato mimořádná popularita má však i svou stinnou stránku. Původní rysy přírodního plemene se stále rychleji stírají. Je velmi těžké udržet ve změněných podmínkách a za změněného pracovního nasazení originalitu plemene. Pochopitelně lze uchovat atraktivní zbarvení (na to se velmi dbá) a existuje snaha zachovat i jemnou a řídkou hřívu a ohon. Avšak s větším zatížením a lepší výživou se ze štíhlých koníků stávají svalovci. Takže vlastně jen velmi málo dnešních amerických appaloos odpovídá typu svých předků. Klub chovatelů appaloos usiluje o uchování originálního rázu, ale komerční zájmy pracují proti němu. A tak jsou často v USA k vidění místo skutečné appaloosy efektně zbarvení honáčtí koně - však se také appaloosy často kříží s quartery a s jinými pracovními koňmi, stejně jako s poníky a jinými plemeny.

Americký miniaturní kůň

30. května 2010 v 19:58 | kiFflik |  Koně










Úvodem...

Američtí miniaturní koně jsou zvláštním, jedinečným plemenem, u něhož hlavní roli hraje velikost zvířat. Koníčci totiž nesmějí měřit více než 34 palců, tj. 86 cm. Unikátní zvířata dosahují velikosti 40 cm a těžko říci, zda v tomto případě ještě můžeme mluvit o koních v pravém slova smyslu. Však také miniaturní koníci budí pozornost a zájem americké veřejnosti. Jsou inteligentní a milí a pro svou přítulnou povahu bývají těmi nejlepšími kamarády dětí i dospělých. Mnohdy pomáhají tělesně postiženým lidem a Američané s náročným zaměstnáním v nich nalézají výborné pomocníky v boji se stresem...

Původ a historie:

Američtí mimiaturní koně vznikli výběrem malých jedinců jiných plemen a jsou výsledkem šlechtitelské práce trvající 400 let. Především se jednalo o anglické a holandské důlní koníky, které Amerika nakupovala v 19. století a využívala v některých appalačských uhelných dolech až do roku 1950. Ale v žilách těchto koníčků koluje i krev shetlandských poníků, koní arabských, anglických plnokrevníků, plemene Quarter Horse a dokonce i koní tažných. V 80. letech minulého století začali někteří chovatelé dovážet miniaturní koníky také z Anglie, Holandska, Belgie a SRN.
American Miniature Horse Association, společnost zabývající se chovem těchto koníků, byla založena v roce 1978. Registruje všechna zvířata, která nepřesahují výšku 34 palců, a uchovává rodokmen každého z koníků. Společnost také vydává časopis s názvem Miniature Horse World a každoročně posuzuje stovky zvířat z celých Spojených států. Největší akcí je každoroční American Miniature Horse Association´s National Show, národní přehlídka miniaturních koní, při níž jsou vybraná zvířata zapsána do plemenné knihy. Požadavky na plemenný standard byly přijaty v roce založení organizace a upřesněny na setkání všech členů v roce 1988.

Popis a charakteristika:

Všeobecně se připouštějí dva základní typy zvířat - těžší typ a jemnější, drobný typ. Standard však stanoví kritéria pro jednoho elegantního miniaturního koně.
Standard amerického miniaturního koně vyžaduje, aby zvíře působilo jako dokonalá zmenšenina velkých plemen koní. Koníčci musí být malí, korektní, se zřetelným pohlavním výrazem. Hřebci mají být dobře osvalení a nebojácní. Všichni koníci musí vynikat silou, živostí, vyrovnaností a ostražitostí. Jejich kohoutková výška nesmí přesáhnout 34 palců. Hlava musí být úměrná k velikosti krku a těla. Vyznačuje se širokým čelem a delšíma, vzpřímenýma ušima, umístěnýma dostatečně daleko od sebe. Nozdry jsou prostorné, chřípí jemné. Středně velké oči mandlového tvaru umožňují vytušit živost a inteligenci zvířete. Krk má být delší a úměrně velký k celkovým tělesným rozměrům, zakončený nevýrazným kohoutkem. Lopatka je dlouhá a šikmá. Celé tělo musí být dostatečně osvalené s pevnými kostmi a jako celek působit harmonicky a vyváženě. Břicho a boky jsou oblé a nejvyšší bod svalnaté zádi musí ležet v úrovni výšky kohoutku. Ocas, který není nasazen ani příliš nízko, ani příliš vysoko, by měl kopírovat tvar zádě. Kopyta jsou oblá a kompaktní a jejich udržování se věnuje velká pozornost. Krok zvířete je lehký a příjemný. Na barvu očí a srsti se nároky nekladou - jsou povoleny všechny barevné odstíny. Hříva má být jemná a lesklá.
Zvířata vyššího vzrůstu nebo jedinci s vrozenými či získanými vadami, které zhoršují celkový vzhled nebo chody, nejsou do plemenné knihy zapsáni.

Péče o miniaturní koně:

Péče o miniaturní koníky se nijak neliší od jiných velkých plemen, nicméně jsou zde mnohem menší požadavky na množství krmiva a léčiv. Obilí se podává ve dvou šálcích denně a z objemových krmiv postačí trocha sena. Koníci milují pobyt venku - k tomu jim stačí kousek zahrady, kde se mohou proskotačit a napást. Také jejich přeprava je snadná. Použít lze železničního vagónu, krytého vozu, dodávek, "mini" trailerů nebo běžných přepravníků pro velké koně. V lodích nebo letadlech často koníci provázejí svého pána jako příruční zavazadla.
Aby se předešlo zažívacím obtížím a kolikám, měli by se koníci krmit pravidelně a změny krmiva uskutečňovat v dostatečně dlouhé době, aby se organizmus stačil přizpůsobit. Nejčastěji se krmí luštěninová sušina nebo ovesná sláma či sladké seno. Koníci by měli mít stále k dispozici čistou vodu a solný liz. Pracujícím či rostoucím zvířatům a březím nebo kojícím klisnám se přidává obilí nebo granulovaná směs. Při dodržování těchto pravidel se miniaturní koníci dožívají vysokého věku při stálém zdraví.

Chov a výcvik:

Ani plemenitba se přiliš neliší od velých plemen koní. Březost klisen trvá 330 dnů, plus mínus 15 dnů. Spolehlivě je rozpoznatelná v 8. měsíci gravidity, někdy i dříve. 48 - 72 hodin před vlastním porodem začíná klisna produkovat mlezivo a 24 hodin před porodem jeví zřetelné známky neklidu. Stojí stranou od ostatních koní, hrabe, přešlapuje, kouše do boxů, často uléhá a zase vstává. Měla by mít k dispozici dobře podestlaný, dostatečně velký box, v noci slabě osvětlený, a klid. Vlastní porod trvá u klisen tohoto plemene 20 minut i méně a lidskou přítomnost nemají rády. Pouze pokud by hříbě bylo v obrácené poloze nebo zbytky placenty nevyšly do 4 hodin po porodu, je třeba veterinárního zákroku.
Hříbátka se mohou rodit po celý rok. Nejčastější a také nejvýhodnější to bývá od března do června. Narozené hříbě bývá velké kolem 45 cm, někdy více a nejrychleji roste během prvních šesti měsíců života. Desetiměsiční a dvanáctiměsíční hříbata již bývají stejně velká.
Řada chovatelů se nemůže rozhodnot, jak s chovem miniaturních koníčků začít. Někdy si pořizují pouze jedno, špičkové a patřičně drahé zvíře pro svou reprezentaci, jindy menší chovné stádo. Průměrný počet koní bývá kolem osmi. Cenově nejdostupnější bývá mladý hřebeček. Je to velmi roztomilý koník a často změní plány svého majitele, který jej chtěl původně ve dvou letech věku dát vykastrovat nebo prodat. Pokud si jej ponechá jako hřebce, musí však o to víc dbát na výcvik zvířete. Hřebec je od přírody agresivnější a ohnivější než valach nebo klisna, ale o to snadněji se trénuje. Již od útlého mládí se zvířatům zvedají nohy a navykají se na omývání genitálií. Hřebečci by měli být v kontaktu se svým majitelem mnohem častěji než klisny a dostávat také doplňková krmiva. Brzy se jim začne nasazovat ohlávka, která u miniaturních koníků bývá zpravidla nylonová. Nasazuje se pouze při ošetřování koně a nikdy se nenechává na hlavě při volném pobytu ve stáji či na pastvě, aby se zabránilo jejímu zničení, či poranění zvířete. Potom následuje trénink na lonži, kdy se hřebeček učí zastavit na slovní povel "whoa". Lonžování musí probíhat vždy mimo prostor, kde se připouští, aby si hřebec tyto úkony nespojoval dohromady.
Hřebeček se čistí na celém těle včetně slabin a genitálií a musí při tom klidně stát. Občas se umývá ve speciálním boxu a nechává se zde také 30 minut klidně stát, aby si navykl na manipulaci v jiném prostředí a veterinární zákroky mimo vlastní stáj ho zbytečně nelekaly. Sleduje se také, zda hřebec spotřeboval svoji denní dávku krmiva, neboť to svědčí o jeho zdravodním stavu. Navíc kvalitní krmivo podporuje i pohyblivost a oplozovací schopnost spermií. Kůň by se nikdy neměl nudit, neboť právě nečinnost vede k tvorbě nepříjemných zlozvyků. Navíc trénink zvířete zlepšuje jeho fyzickou kondici, umožňuje mu pohyb na slunci a vzduchu a příznivě ovlivňuje jeho nervovou soustavu. A koneckonců přináší radost i majiteli koně.
Počet kastrovaných zvířat je mezi miniaturními koníky poměrně nízký, ale rok od roku obliba valachů vzrůstá. Kastrují se mladí hřebci, kteří mají příliš ohnivý temperament, nevyhovují exteriérově a nejsou přínosem pro další plemenitbu. Kastrují se také ti hřebci, jejichž úspěšnost v soutěžích je nižší než úspěšnost jejich rodičů. Za nejvhodnější dobu pro kastraci se považuje období dospívání. Přitom se přihlíží k tomu, jak vysokého a osvaleného jedince chceme mít.
Do výkonnostního tréninku se valaši zařazují od dvou let, kdy se také učí skákat prví překážky. Den ode dne se tito jedinci chovají mírněji a jejich příprava je snazší a bezpečnější než při práci s hřebci. Nejsou také nervózní, jako často bývají klisny, ale jsou vyrovnaní a spolehliví. Nechybí jim však nutná dávka ostražitosti a živosti.
Trénink miniaturních koníků by měl probíhat každý den. Začíná se pětiminutovými, nebo desetiminutovými úseky a postupně se čas práce zvířat prodlužuje, až na několik hodin. Lonžování, práce v tahu i pod sedlem se brzy odrazí na psychickém a fyzickém stavu zvířete a je možné je začít připravovat pro soutěže. Vždy je však nutné, aby došlo k vzájemnému porozumění mezi koněm a jeho majitelem. Koníci se nesmějí dráždit nebo pokoušet, nesmí se také přehánět délka, nebo intenzita pokárání za špatné chování. Je třeba se předem rozhodnout, co koni povolíme a co dělat nesmí a na tom bez bez výjimky trvat.

Využití:

Leckoho při pohledu na miniaturního koníčka, který spíše připomíná oživlou dětskou hračku, napadne: "Co s ním budu dělat?" Ale sám koník rozhodne. Je možné v něm najít výborného přítele, radovat se s ním ze společně strávených okamžiků, starat se o něj, připravovat ho na soutěže, nebo s ním jezdit na vyjížďky. Koníci se totiž zapřahají do kočárků nebo vozíků. Utáhnou 2 dospělé osoby na vzdálenost deseti mil a děti s nimi mohou cestovat libovolně daleko. Tělesně postiženým lidem pak koníčci umožňují pohyb přírodou a přinášejí jim nový zdroj radosti ze života. Proto také rok od roku vzrůstá počet jejich chovatelů nejenom v USA, ale i v Kanadě, Velké Británii a Austrálii.
Pečovat o tyto koníčky mohou již děti. Šestiletí špunti často zvládají veškeré činnosti při krmení, čištění i zapřahání zvířat bez pomoci dospělých. Je to i dobrá průprava pro budoucí chov velkého koně a dítě se při ní naučí sebekázni, odpovědnosti a schopnosti nemyslet pouze na sebe. Uvědomí se, že pouze po dobře vykonaném díle přichází odměna.
Ale i malé děti, které často cítí strach z velkého koně, se k miniaturnímu koníčkovi rozběhnou, aby ho objaly a políbily. Však se také veřejného předvádění koníčků zúčastňuje zpravidla celá rodina. Z hodiny usilové práce bývá sice jedinou odměnou rozetka, ale lidé se zde přesto radují a nezřídka si pro každou show pořizují i nové šaty. Neboť i oděv předvádějícího člověka bývá hodnocen porotou. Jinak jsou soutěžní třídy stanoveny pro všechny věkové kategorie, takže mohou soutěžit všichni, od nejstarších po nejmladší. Soutěží se v předvádění koníčků na ohlávce nebo v zápřahu.
Majitelé těchto mini koní se často scházejí při show nebo ve svých klubech a celé hodiny dokáží s nadšením rozprávět o svých svěřencích. Je to velmi různorodá skupina lidí, která zahrnuje podnikatele, studenty i odborníky ze všech možných odvětví, které spojuje nadšení a láska k těmto zvířatům.

Achaltekinský kůň

30. května 2010 v 19:54 | kiFflik |  Koně












IMG_9761 by White Bear.

IMG_9413 by White Bear.

IMG_9724-1 by White Bear.



Úvodem...

Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň, který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...

Název plemene:

Achaltekinskaja lošaď, Achal-Teke

Vysvětlení názvu:

Achal-Teke je horská oblast na hranici Turkmenie a Íránu táhnoucí se od východního břehu Kaspiku až k Ašchabadu. Bylo to středisko hlavního kmene kočovných Teke-Turkmenů, rusky Achaltekinců, kteří pásli stáda mezi Persií, Afghanistánem, Bucharou a Chivou, tedy v dnešním Turkmenistánu, a podle nich dostalo plemeno jméno.

Původ a historie:

Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.

Popis a charakteristika:

Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.

Povaha:

Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.

Využití a sport:

V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně.

Koně pro zlatého boha

"Jeho běh je tak plavný, jako pohádkový ptačí let... jeho barva zlatá, jako záře slunce..."
Řadou pověstí a bájí je opředen štíhlý, lehkonohý kůň, jehož vzácná krása se snoubí se vznosným a plavným pohybem ve všech chodech. Jeho domovina se nachází mezi horskými hřbety Kopet-Dag a bezvodými černými písky pouště Karakum v jižní části Turkménie, kde byl více než tři tisíciletí chován na prahu jurty kočovníka. Byl to kůň horké pustiny, který doprovázel svého pána a jeho karavanu při dlouhých putováních. Snášel všechny těžkosti a útrapy válečného života za pochodu jednou z nejdrsnějších pouští světa a neměl soupeře v oddanosti svému pánu. Dodnes nese jméno kočovného kmene Achal-Teke, který tuto nehostinnou stepní a pouštní oblast kdysi obýval.
Prošly věky, změnily se civilizace, na místo jednoho národa nastoupil národ jiný, ale úžasní "Nebeští koně" neměli sobě rovné na celém světě. Díky izolované poloze oáz v Turkménii mohli být tito koně chováni ve své čisté podobě a v průběhu staletí se stále více rozvíjely typické vlastnosti a znaky ojedinělé rasy pouštních koní, která stojí v úzkém vztahu k arabským plnokrevníkům. Achaltekinští koně jsou nejoriginálnější a nejčistší formou starého turkménského kmene, a tím i nejstarší plnokrevnou rasou světa.
Achaltekinští koně patří do skupiny orientálních koní (podskupiny koní íránských) a podle ruských hippologů jsou předky koní arabských. Jejich vzácná krev koluje i v žilách anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, karabašského, karabairského, lokajského, trakénského koně a mnoha dalších plemen.
Kůň plemene Achal Teke je pověstný svou tvrdostí, skromností, vytrvalostí a schopností zdolávat dlouhé jízdy v pouštním terénu.
Exteriérově se koně tohoto plemene podobají spíše anglickému plnokrevníku než arabovi. Jemná hlava se vyznačuje rovným profilem, dobře utvářenýma, pohyblivýma ušima a velké, výrazné oči vyjadřují citlivost, inteligenci a odvahu. Dlouhý, štíhlý krk je nasazen velmi vysoko, téměř kolmo k tělu, zatímco hlava s ním svírá úhel 45 stupňů. Díky dlouhému krku a držení hlavy se huba ocitá nad úrovní kohoutku, což je jeden z význačných rysů tohoto plemene. Kohoutek bývá vysoký a sbíhá k strmé pleci, trup je válcovitý, hřbet příliš dlouhý, hrudní koš mělký a bedra slabá. Záď koně je rovná a nízká a pro obvyklá měřítka nepřijatelná. Pánev je však se hřbetem v bederní oblasti dobře svázána, záď je šlachovitá a silná a poměrně dlouhá stehna jsou dobře osvalená. Končetiny jsou dobře osvalené, s čistými šlachami. Přední nohy obvykle stojí příliš blízko sebe, jsou však rovné s dlouhými předloktími. Dlouhé zadní nohy mívají často šavlovitý postoj a sblížená hlezna, s hlezenním klubem umístěným vysoko nad zemí. Drobná kopyta mívají často velmi nízké patky. Průměrná výška se pohybuje okolo 154 cm. Znakem plemene je krátký, hedvábný ohon, který bývá - podobně jako hříva - poměrně řídký. Kštice i hříva se často zastřihují nakrátko. Srst je neobyčejně jemná, přiléhavá a lesklá a kůže velice tenká, což jsou typické znaky pouštího typu. I přes výskyt celé řady konvenčních vad však působí achaltekinský kůň harmonickým dojmem a určitým druhem neopakovatelné, osobité krásy. Také pohyb achaltekince je mezi koňmi unikátem: staletí prožitá v krajině hlubokých písků vedla k adaptaci zvířat pro tyto náročné podmínky. Zvětšila se nášlapová plocha kopyta, takže se kůň tolik nebořil do měkkého písčitého podkladu a jeho pohyb se podobá spíše plavnému klouzání nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
U žádného plemene na světě není známa taková různorodost barev, jaká je právě u plemene Achal-Teke. Vyskytují se zde vraníci, bělouši, ryzáci i hnědáci, můžeme se však také setkat s albínem či zvířaty s krásným zlatistým nebo stříbřistým odstínem. K nejpůsobivějším jedincům patří zlatí ryzáci s lesklou srstí, která se podobá roztavenému kovu. Zvláště na slunci jsou tito koně neobyčejně krásní a není proto divu, že byli v minulosti zasvěceni bohu Slunce.
Achaltekinci se dělí na tři základní typy, které se od sebe liší tělesnými rozměry a stavbou těla. Jedná se o základní typ, střední typ a masívní typ.

Tyto typy jsou ovlivněny místem svého výskytu. Například v Dagestánské oblasti se můžeme setkat se středním typem, Turkmenská oblast je domovinou koní základního a středního typu a v Kazachstánské oblasti se chová typ masívní, který se také nejlépe hodí k jezdeckému sportu.
Každý z těchto typů je velmi zajímavý a jsou na něj kladená vysoká chovatelská i sportovní kritéria. Koně se podrobují výkonnostním zkouškám na dostihových drahách, jejichž hlavní centra se nacházejí ve městech Ašchabád a Tbilisi. Vrcholem těchto výkonnostních zkoušek je derby achaltekinských koní.
Turkméni, podobně jako Arabové, znají nazpaměť rodokmeny svých koní, které jsou tradicí sdělovány z generace na generaci. Koně jsou u nich velmi vysoko ceněni a nejlepší zvířata není možné odkoupit za žádnou světovou měnu. Kůň je zde majetkem i dobrým druhem svého pána. Hříbě, které se odstavuje ve věku dvou měsíců a často i dříve, je krmeno několikrát denně výhradně z rukou svého pána. Následuje potom člověka po celý svůj život, nesnese na sobě jiného jezdce a ochraňuje svého pána lépe než pes. Práce s výchovou achaltekinského koně je zdlouhavá a mnohem náročnější, než s jinými plemeny koní. Násilím se zde nic nezmůže - jenom bezmezná trpělivost a laskavost je odměněna cenou nejvyšší - důvěrou koně, který vloží do dlaní člověka celé svoje srdce. Takový kůň se stává spíše dalším členem rodiny nebo druhem, s nímž lze směle kráčet ke stupňům vrcholných soutěží.
Pro Turkmény je závodění na koních naprosto přirozené. Přitom však dopřávají svým zvířatům pouze dietu s vysokým obsahem bílkovin, například sušenou vojtěšku, kuličky z beraního loje, vejce, ječmen a quatlame, smažené placky. Také spásání sporé stepní vegetace nebývá možné každý den, a přesto se achaltekinským koním nemůže rovnat žádné jiné plemeno. Před poledním sluncem i nočním chladem je však nutné chránit koně plstěnými přehozy. Pozoruhodným jevem také je, že achaltekinským koním chybí stádový pud. Jsou zvyklí žít osamoceně se svým pánem a není radno je nechávat spolu pohromadě. Jsou to poměrně nervózní a tvrdohlaví koně, pokud si však člověk získá jejich důvěru, nikdy ho již nezklamou. Také nikdy vědomě člověku neublíží.
Metoda chovu s ohledem na původ byla u plemene Achal Teke používána řadu století, kdy ještě neexistovaly žádné plemenné knihy. Z tohoto období jsou také známá jména významných plemenných hřebců, jako byl například Jeverdy Teleke, Melekuš, Bek Nazar Dor a Karlavač. V roce 1926 bylo provedeno první zkoumání této rasy. Cestou výzkumu a s využitím archivů byla objasněná a zapsána větší část původu plemene Achal Teke a podařilo se udržet některé z linií až do dnešních dnů. Přesto zájem o achaltekinské koně klesal, i když se od roku 1921 chovali plánovitě na severních svazích Kopet-Dagu (pohoří v blízkosti Ašchabadu). V roce 1978 hrozilo tomuto plemeni úplné vymření. Tehdy zbývalo na celém světě pouhých 1350 koní včetně hříbat. Naštěstí se chovatelé stačili uvědomit hodnotu tohoto unikátního plemene a achaltekinské koně se podařilo zachránit. Centrum jejich chovu zůstalo pohoří Kopet-Dag, větší rozšíření existuje také v Turkménii, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgízii.

Linie "ARAB":

Tento legendární bílý hřebec, který se mimo jiné zůčastnil i proslulých výkonnostních zkoušek na 4128 km dlouhé trase mezi Moskvou a Ašchabádem v roce 1935, vynikl i v rozmanitých sportovních disciplínách (v parkúru, kde překonával výšky 2,20 m, v drezúře, v trojboji) a v každé z těchto disciplín byl nejednou vítězem a ruským šampionem. Do chovu odešel Arab až v 19 letech, přesto však stačil přivést na svět řadu vynikajících hřebců, z nichž je pravděpodobně nejpopulárnější vraník Absent. S Filatovem v sedle vyhrál tento hřebec v drezúře zlatou medaili na olympijských hrách v roce 1960 v Římě a na OH v Tokiu roku 1964 byl třetí. A ačkoliv i Absent odešel do chovu až v 18 letech, měl dost úspěšných potomků, mezi nimi i hřebce Lakmuse, který byl v úzkém výběru koní pro OH v Soulu.

Andaluský kůň

30. května 2010 v 19:48 | kiFflik |  Koně





Úvodem...

Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň...

Název plemene:

Pura Raza Espaňola

Vysvětlení názvu:

Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Mnohá z nich jsou odvozena od zeměpisných oblastí, kde se chovají, nebo vyplývají z drobných lokálních nuancí typu, způsobených zaměřením chovu nebo jejich využitím. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělsý, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský.

Původ a historie:

Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.

Popis a charakteristika:

Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Andalusan je poměrně vysoký kůň, výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Typické zbarvení je bílé, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, vraníci jsou velmi vzácní, častěji se v chovu objevují hnědáci, ale nejsou žádoucí. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí bý t vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Hříva a ohon se upravují jen minimálně, patří totiž k největším ozdobám koně. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen.
Kůň se vyznačuje dlouhověkostí. Babieca byl přes 20 let koněm španělského národního hrdiny Ruy-Diaza - El Cida (asi 1040 - 1099). Kůň uhynul ve věku 40 let a je pochovaný v klášteře San Pedro de Cardena. Na jeho počest zde stojí památník.

Povaha:

Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou paddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.

Využití a sport:

Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně cviči i pro zápasy s býky a k podobným účelům, které od koně vyžadují mimořádnou odvahu a obratnost. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.

Anglický plnokrevník

30. května 2010 v 19:44 | kiFflik |  Koně











klikni pro další fotku





Úvodem...

Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.

Název plemene:

Thoroughbred

Vysvětlení názvu:

V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.

Původ a historie:

V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.
Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.

Berley Turc

Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích.

Darley Arabian

Druhý hřebec byl potomkem jedné z nejcennějších Mohamedových klisen - Ku-Hai-Lan. Narodil se roku 1702 a získal jej lord Thomas Darley od šejka Mirzy v syrském Damašku výměnou za zbraně. Úskočný šejk si však obchod záhy rozmyslel a požadoval nádherného čtyřletka zpátky. A protože Darley Arabův požadavek odmítl, Mirza reagoval po svém: jednoduše nařídil zabít každého, kdo se jen pokusí vyvézt koně ze země. Darleyho námořníci za tiché měsíčni noci ovázali hřebci kopyta látkou, vyvedli ho na pobřeží, opatrně ho naložili do podpalubí britské plachetnice a vytáhli kotvu... Ráno pobíhaly Mirzovy hlídky zmateně po břehu a bezmocně střílely do vzduchu. Loď s hřebcem, nyní pojmenovaným Darley Arabian, však už byla daleko na moři. Rozlícený Mirza napsal královně Anně (ta mimo jiné založila závodiště v Ascotu, další středisko dostihové slávy) žádost o bezpodmínečné vrácení koně. Ta místo aby žádosti vyhověla, požehnala novému plemeníku ve svých stájích. Tento kůň byl ze všech tří plemeníků nejúhlednější a měřil 152 cm. Jeho syn z klisny Betty Leedes - Flying Childers, byl prvním velkým koněm který zvítězil v Newmarketu. Jeho vlastní bratr, Bartlett´s Childers, zplodil Squirta, jehož potomek byl Markse, otec Eclipce, který nebyl nikdy poražen. Eclipse založil druhou linii, od které se odvozují i některé významné linie dvacátého století.

Godolphin Barb

Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit, ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal. A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil, uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin (pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený lord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné, ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem. Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748, který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony vztahů.
V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.
Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici.

Popis a charakteristika:

Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.

Povaha:

Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.

Využití a sport:

Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.

Arabský plnokrevník

30. května 2010 v 15:11 | kiFflik |  Koně














Úvodem...

"Když Bůh stvořil koně, pronesl k tomuto pozoruhodnému zvířeti: Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země leží mezi Tvýma očima..." praví se ve svaté knize islámského náboženství, v koránu. Roli stvořitele koní sice muslimové přisoudili Bohu, sami však jeho dílo ještě zdokonalili. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, ve vyprahlých pouštích Arábie, v končinách krajně nehostinných, vychovali nekrásnější a nejušlechtilejší koňské plemeno. Vznikla nová podmanivá krása plná tajemství, svobodná a překypující životem - koně jak z Pohádek tisíce a jedné noci...
Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...

Vysvětlení názvu:

Nejcennější ze všech světových koní dostal jméno podle Arabského poloostrova, kde se toto v podstatě přírodní plemeno ustálilo. Z tohoto území samozřejmě nepochází, protože zde v poledové době divocí koně nikdy nežili. Zřejmě sem přišli přes Mezopotámii někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Zásluhou arabských beduínů je prošlechtění tohoto plemene, ale hlavně udržení původního rázu i při expanzi do okolních zemí po 7. století n. l.

Původ a historie:

Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.
Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."
Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.


Čtvrtá epocha dle rozdělení Abd-el-Kadera:

Vlastní dějiny arabského koně se však datují od vystoupení Muhammada (570 - 632), původně obchodníka, který žil až do své čtyřicítky bezvýznamným životem, jako manžel o mnoho starší, bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán. Muhammad se, poté co se obrátil na víru v jednoho pravého boha, sám prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe hlouček stoupenců, který se zanedlouho rozrostl na sektu. To už celá Mekka zbystřila, Muhammadova kázání zaváněla buřičstvím, beduíni proto muhammedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Hebeše. Muhammad v sedle koně dlouho bloudil pouští, poté se však vrátil do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení zanikne, Muhammad však dostal poselství z Mediny. Tamní občané mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo okamžitě jasné, co by to znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie - rozhodli se, že Muhammad musí zemřít. V noci vnikli do Muhammadova domu - prorok však nečekal, už dávno měl nachystané koně a vrahům unikl. Pronásledovatelé předpokládali, že se dal severním směrem, Muhammad však zvolil jinou taktiku - se svou družinou prchal nejprve na jih. Mlčenlivá poušť, jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou - tak vypadala Hidžra, památná noc 6. července roku 622, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní. Zvířata cválala po několik dní, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zpocených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však nelítostně pobízeli dál. Konečně prorok zavelel k odpočinku a přikázal napojit koně z nedaleké říčky. Muhammad sledoval, jak se vysílená, žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě a v té chvíli dostal nápad: aby si ověřil bezpodmínečnou poslušnost, vydal z malé trubky signál svolávající nejen poutníky, ale i koně k dalšímu pochodu. Ze stáda valícího se k napajedlu se oddělilo pět klisen. Aniž svlažily pysky, vrátily se k svému pánovi. Unešený Muhammad v tom spatřil šťastné znamení a rozhodl se, že z těchto koní postaví velkolepý chov. Honosně je označil jako "klisny Prorokovy", přidělil jim tajemná jména Sak-La-We (což je volně přeloženo jako "ta, která v mládí utrpěla těžkou zkoušku), Ku-Hai-Lan, U-Bai-Ian, Had Ban a Ham-Da-Na (všechna ta jména obsahují chválu či ocenění). Do historie klisny vešly též pod současným legendárním názvem Al-Kham-Sa neboli "Všech pět".
Jakmile Muhammad dorazil se svými druhy oklikou do Mediny - bylo to 20. září roku 622 - sebral početné vojsko a začal šířit islám. Správně pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch - zařadil "Všech pět" okamžitě do chovu. Klisny skutečně začaly rodit potomstvo nebývalých kvalit. Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě...
Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech. Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.

Popis a charakteristika:

Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.
Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.

Povaha:

Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.

Využití a sport:

Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...

Arabské hřebčíny:

V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.

Dnešní biotypy araba:

Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.

Koheilan

Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).

Siglavi

Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.

Munighi

Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.
Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.

Sugar Pie

30. května 2010 v 9:12 | kiFflik |  Scene

Sugar Pie







Kiki Kannibal

30. května 2010 v 9:11 | kiFflik |  Scene

Kiki Kannibal









Kiki kannibal Yellow diamond- topaz

7555

weeee

Kiki14.jpg Kiki Kannibal image by ayame_u

kiki_kannibal1.jpg Kiki kannibal image by yoyobear10210

Kiki Kannibal


13-1.jpg Kiki Kannibal image by JoelzBabyGirl16


Kiki Kannibal
]" alt="[[wWw.KiSsintheDarK.blOg.cZ]]" class="center"]

Miss Mosh

30. května 2010 v 9:06 | kiFflik |  Scene

Miss Mosh




Anita K

30. května 2010 v 9:06 | kiFflik |  Scene

Anita K







Dakota Rose

30. května 2010 v 9:05 | kiFflik |  Scene

Dakota Rose












Dakota Rose

Jac Vanek

30. května 2010 v 9:01 | kiFflik |  Scene

Jac Vanek










Audrey Kitching

30. května 2010 v 9:00 | kiFflik |  Scene

Audrey Kitching












Hanna Beth

30. května 2010 v 8:57 | kiFflik |  Scene

Hanna Betch







Ashlee Lauren

30. května 2010 v 8:55 | kiFflik |  Scene

Ashlee Lauren








Lindsay Woods

30. května 2010 v 8:54 | kiFflik |  Scene

Lindsay Woods








Jenn Curbstomp

30. května 2010 v 8:53 | kiFflik |  Scene

Jenn Curbstomp






Jeffree Star

30. května 2010 v 8:51 | kiFflik |  Scene

Jefree Star









Brittany Kramer

30. května 2010 v 8:50 | kiFflik |  Scene

Brittany Kramer






¨brittany kramer